Zamyšlení nad určováním ryb Pterophyllum altum (PaedDr. Mgr. Ivan Pojar).

Když v roce 2009, při příležitosti výstavy ryb v pražské botanické zahradě, bylo snad poprvé v historii naší akvaristické obce, avizováno dopředu panem Heiko Bleherem (Itálie), že nás na své přednášce, kterou měl mít na této výstavě, seznámí s tzv. pravými altami, zavládlo nejen u našich protagonistů, ale i u řady zájemců o chov této úchvatné ryby vzrušení a očekávání něčeho převratného s čím nás měl přednášející seznámit. Každý z přítomných se těšil na nové, jiné alty. Zdůrazňuji, že se mělo jednat o tzv. opravdové alty, což by znamenalo, že námi již chované alty, by vlastně alty nebyly. Pravda, panu Bleherovi, jak se nám některým chovatelům zdálo, nebylo souzeno, aby nás,   přítomné posluchače, v ten moment přesvědčil o svém tvrzení, doložením fotografií nebo videí těch pravých altů  pořízených na místě jejich přírodního výskytu. Místo toho se informace o pravých altech odehrávala v rovině odkazů na morfologické odlišnosti (tvar a zbarvení těla). Pravé alty měly mít vyšší tělo než delší (myšleno bez ploutví), při pohybu dopředu měly sklápět hřbetní a řitní ploutev až za koncový okraj ocasní ploutve. Jediný názorný dokument pravosti altů, představený na této přednášce, byla fotografie tzv. holotypu uloženého v pařížském přírodopisném muzeu (Pellegrin 1903) – bližší údaje o tomto druhu: Burzanovský, Dobrodružství s amazonskýmin anděly, 2010 str. 94-108. Pan Bleher označil námi chované alty jako druh dostatečně známý pod vědeckým jménem Pterophyllum scalare !!! V závěru jeho vystoupení jsem se od něho pokusil získat další údaje o odlišnostech našich altů a tzv. altů pravých – marně. Napadlo mě, že pokud Bleher viděl odlišně vyhlížející alty, tak se mohlo jednat o tzv. geografickou odchylku, označovanou v taxonomii jako aberaci (později jsem toto označení opravil na poddruh – subspécii, neboť aberace je negeografický taxon Oliva, Strunatci II. Ryby, skripta str. 142-144). Subspécie vznikají evolucí v odlišných životních podmínkách, od sebe vzdálených, izolovaných lokalit ve kterých se po čase objeví populace, která se už na první pohled liší od podobně vzniklých populací, ale jinde  – vzdáleně se vyskytujících, na místech kde jsou uplatňovány jiné vlivy, jiných evolučních činitelů. Subspecie se mohou dálšími specifickými znaky štěpit na nižší taxon zvaný natio (v tom případě by nomenklaturní označení bylo quadrinomické př. Pterophyllum altum subspecies natio (třetí a čtvrté jméno prozatím chybí. Jména ryb jsou zastoupena vědecky používanými taxony (klasifikace, systematika). Tuto teorii jsem panu Bleherovi stačil říci, avšak vše zůstalo bez odpovědi. I když jsem po té, s panem Bleherem, vedl následnou e-mailovou korespondenci, ve které jsem jej na tuto moji domněnku znovu upozorňoval, nedočkal jsem se jeho souhlasu, že by to tak mohlo být… Bližší informace o debatě s panem Bleherem viz. Akvárium terárium roč. 52, listopad-prosinec, str.34, článek Práce s infomacemi (Pojar).

Já sám jsem začal naše alty (dle Blehera skaláry) pracovně označovat jako Pterophyllum altum (Linkeho linie) obr. 1podle jejich importéra, akvaristicky věhlasného pana Horsta Linkeho (NSR) a jednoho z prvních akvaristů, který alty odchoval. Jím dovezené alty pocházely z nepříliš známé lokality vzdáleně od hlavního toku Orinoka. Mezi tím se  na scéně objevil neméně zkušený akvarista pan Simon Forkel (NSR), v Evropě velmi uznávaný a úspěšný chovatel altů, jehož ryby pocházely z jiné lokality než alty Linkeho, a to údajně z přítoku Orinoka zvaném Atabapo. Prvním evropským akvaristou, který odchoval alty však byl pan Adolf Siegrist (Lichtenštejnsko). Jeho alty byly z orinockého přítoku Inirida. V důsledku těchto poznatků se logicky objevil názor, že alty se vyskytují v poměrně od sebe vzdálených místech povodí Orinoka, tedy i v jeho přítocích. A tyto přítoky a odchyty altů v nich následně ukázaly mnou avizované geograficko-anatomicko-morfologické odlišnosti, které začaly být označovány podle místa výskytu. Jednalo-li se o y Inirida, nebo Atabapo, nebo přímo Orinoko. A tak se začala tato místa objevovat v různě používaném akvaristického názvu ryby. Já jsem je začal označovat s důrazem na oznámené toky orinockého povodí, jako Pterophyllum altum aber. Orinoco, Pterophyllum altum aber. Inirida a Pterophyllum altum aber. Atabapo (jak je výše uvedeno, toto označení bylo nesprávné, vzhledem k taxonomickým pravidlům). Jenže, s rostoucí četností importů z Kolumbie, hnaných motorem trhu, se nejen u německých akvaristů, ale i u českých začaly objevovat další morfologické odlišnosti, které byly u dovozců preferovány jako importní novinky, zatím bez bližšího určení, anebo byly stereotypně označovány dle zmíněných přítoků Orinoka. Avšak jejich morfologie přinesla překvapení v odlišnostech, byť byly odchyceny v povodí konkrétního přítoku, ale na jeho jiném místě. Zanedlouho se objevily už i první kříženci, odchované dalšími evropskými akvaristy. Setkal jsem se u pana Lothara Hermanna (NSR), dalším úspěšným chovatelem altů, s jeho svérázným názorem:“Já všechny alty nazývám orinockými“. Bodejť by ne, v jeho akváriích plavou kříženci všech tří uváděných typů (mimochodem vysoká kvalita). Pan Simon Forkel je už přesnější v označení, byť neodborným – uvádí: Inirida (Siegrist-Linie), Orinoco (Linke-Linie) a pokud se jedná o jím rozmnožené importy z přítoku Atabapo, skromně mlčí, a tak mně dovolte, abych mu udělal radost. Dle jeho způsobu tedy uvádím: Atabapo (Forkel-Linie) obr. 2 – 4. Dle mého však neuvádím v označení Atabapo, ale Pterophyllum altum (Forkel linie)Dále na důležitou importní scénu v současnosti přichází pan Petr Hora, český akvarista a s ním i další morfologicky odlišné alty, přitom se jedná o ryby z přítoku Atabapo, avšak jsou jiné od Forkelových „atabap“… Podle jeho domorodých kolumbijských spolupracovníků, jsou barevné odchylky větší, od ústí Atabapa do Orinoka, směrem k jeho horním toku. Mají prý více červené šupiny, hlavně mezi hlavou a hřbetní ploutví, což je podstatný identifikační znak „Atabap“. Ryby, označované akvaristickou hantýrkou jako „orinoka“ se vyznačují krásně modrými šupinami obr. 5, lemující svislé pruhy a také mezi hlavou a hřbetní ploutví, pozn. aby vynikly jejich barvy, musí ryby být osvětleny intenzivním výbojkovým zdrojem a světlo by mělo dopadat na hladinu shora. Zbarvení ryb je pak překvapivě intenzivní obr. 6 a vnímáme tak velmi dobře morfologické rozdíly o kterých se zde zmiňuji. Zpět k „Orinokům“,tyto ryby mají v dospělosti veliká, robustní těla a kratší stabilizační ploutve (hřbetní a řitní) a na první pohled vytváří dojem, že se jedná o neobvykle velké skaláry (odtud asi pochází Bleherovo označení našich ryb). Většina morfologických znaků však signalizuje příslušnost k altům (svislé pruhování + mezipruhy, ostré prohnutí těla mezi hlavou a hřbetem ryby jako i jejich velikost). Ostatní poddruhy altů mají v dospělosti menší, tenčí tělo a delší ploutve než mají „orinoka“. Zmíním se však ještě o velmi nápadné tělní odchylce u „iniridobr. 7. Jejich odlišností je mix modrých a červených skvrn ve hřbetní části těla. Co však je parádním znakem této subspecie, jsou protažené hřbetní a řitní ploutve do úzkých cípů obr. 8 – 9. Na hřbetní ploutvi je většinou jeden i více ploutevních paprsků vysoko vyčnívajících nad ostatní obr. 10, které tvoří okrajový ploutevní lem. Právě tento znak je velmi odlišný od ostatních altů, avšak u „atabap“ se také částečně tento znak objevuje, i když jsou vyčnívající paprsky jen krátké. Zde bych chtěl znovu připomenout argumentaci pana Blehera, že jím označované „pravé“ alty, mají velmi dlouhé ploutve, které se při pohybu dopředu hodně sklánějí a to až za ocasní ploutev, aby nekladly odpor při prudším pohybům vpřed. Při porovnávání celkové délky  hřbetní a řítní ploutve u zde zmiňovaných třech poddruhů je vidět, že tzv. Siegristova linie, „Iniridy“obr. 11 má jednoznačně nejdelší ploutve s vyčnívajícími paprsky. A podívejme se na kresbu alty dovezené a určené Pellegrinem z roku 1903 obr.12 a srovnejme to s obrázky Siegristovy linie. Je to téměř totožné! S odstupem času to na mě to dělá dojem, že si pan Bleher nevěděl rady s označením altů s takto odlišnými markanty a tak si vytvořil dělící kritéria a následně jednoduché rozdělení mezi nimi – pravé alty, tím myslel ryby s markanty Siegristovy linie a to ostatní – skaláry. Do jisté míry nás však poměrně správně informoval o tom, že existují alty, jinak vyhlížející. Asi se mu více líbily a i já bych se po letech přidal s podobným obdivem k nim. Pan Bleher není zoolog – ichtyolog, je to velmi zkušený terénní akvarista, který se nebojí vstupovat, spolu s Indiány, do obtížně průchozích a nebezpečných vodních terénů a společně s nimi se účastní lovu, a proto si ho velmi vážím…

Během ontogeneze (vývoj jedince) altů můžeme pozorovat, že juvenilní (mladí) jedinci všech zmíněných odlišností, mají zpočátku konvergentní (sbíhavé) znaky – jsou si velmi podobné, těžko lze poznat o které alty se jedná. Divergence (rozbíhavost) markantů je zřetelná u subadultních (dospívajících) až adultních (dospělých) ryb. Opačný směr pohledu signalizuje vývojovou cestu k dřívějším, dnes již nežijícím, přírodním mutacím – evolučním změnám.  Při podrobném genetickém vyšetření bychom se pravděpodobně dozvěděli, že skaláry i alty, kdysi v dávné minulosti, měly společného předka a během evoluce se rozešly ke dvěma samostatným druhům – Pterophyllum scalare a Pterophyllum altum.

Na závěr tohoto pojednání je potřebné říci, že ke správnému určení altů je zapotřebí nejen podrobnější anatomicko-morfologický průzkum (př. žaberní tyčinky, šupiny, endoskelet a další) ale hlavně genetická vyšetření. Až bude známa DNA u všech současných a i příštích jedinců, pak bude možná přesná determinace i ryb druhu Pterophyllum altum, jinak budeme svědci nových a nových taxonomických aktualizací a následných nomenklaturních změn. Ostatně, je to běžnou akvaristickou prózou, jak u akvarijních ryb, tak i u  akvarijních rostlin.

Pozn. Tento článek byl publikován v časopisu Akvárium Živě, číslo 2, březen / duben 2016, str.34 – 36. Vzhledem k novým informacím, jsem článek aktualizoval.

Integrace ryb druhu Monocirrhus polyacanthus s chovem altů Pterophyllum altum.

Úvodem pojednání o pokusu začlenění, v titulku uvedených ryb, do společnosti dominantních altů, bych se chtěl trochu orientačně vyjádřit o čeledi Polycentridae, do které tyto ryby patří a která je zastoupena  dvěma jihoamerickými rody – Polycentrus Müller & Troschel,1849 dále Monocirrhus Heckel,1840  a dvěma africkými rody Afronandus Meinken,1955 a Polycentropsis Boulenger,1901, všechny rody jsou monotypické (monotypický rod má jen jediný druh, na počtu poddruhů nezáleží). A nyní k titulkovému zadání.

Monocirrhus polyacanthus versus Polycentrus schomburgkii obr. 1 –  morfologické rozdíly. Vyskytují se prakticky souběžně na amazonsko – orinockém komplexu. Zatímco rod  polycentrus se u nás tu a tam úspěšně odchovává, rod monocirrhus se dováží teprve  v posledních letech (přestože byl popsán o 9 let dříve než rod polycentrus) a jeho reprodukce byla neúspěšná. Tolik úvodem a nyní zpět k tomu méně známému druhu – Monocirrhus polyacanthus

Již od mého akvaristického mládí jsem, z vypravování mého kolegy Viléma Křečana, obdivoval zvláštní, jím popisovanou rybu, která měla tvar listu vznášejícího se ve vodním sloupci. Že příroda dokáže u ryb vytvořit účelové živočišné tvary a funkce, které jsou pro pozorného akvaristu srozumitelné na první pohled i k čemu těmto rybám slouží, je známé. U monocirhů je zřejmá jak tato čitelnost, tak i víceúčelovost, mající opodstatnění v přírodním zápase o přežití. Jedna z fyziologických funkcí je rychlá barvoměna obr. 2 – 6. Dá se chápat tak, že barevná proměnlivost skvrn na šupinatém povrchu těla, přináší téměř okamžitou změnu, podle toho, co ryba touto změnou požaduje. Od splynutí s okolím v jednolitou nevýrazně žlutou s několika málo hnědými skvrnami, aby se stala méně viditelná (maskuje se z více důvodů), až po intenzivní kontrastní zbarvení, které už jen rychlostí proměny varuje okolní ryby před přílišnou zvědavostí a v nejhorším případě i pozastaví predátora před úmyslem útoku. Avšak přece jen se někdy tato ryba stává sama kořistí. Je to nevelká ryba, dosahující velikosti kolem 10 cm, a tak zájemců o její konzumaci z řad rybích dravců, je vždy kolem hodně. Monocirhus toho musí umět daleko více než jen měnit zbarvení. Dokáže se ve vodě převracet oproti základní poloze těla. Hlava míří většinou šikmo dolu obr. 7 a jeho pohyb do strany bez změny polohy je dalším unikátem. K pohybu slouží čiré, téměř nepostřehnutelné ploutvičky, které víří a co chvíli mění směr kmitání, což dokonale stabilizuje tělo při pomalém pohybu aniž by se pohnulo obr. 8. Rovněž v silném vodním proudu umí zůstat ve stále stejné poloze. Zdá se, že monocirhové jsou obyvatelé právě proudivých vod a oni tak mohou dokonale napodobovat listy vznášející se ve vodě viz videa na You Tube (Ivan Mikolji). Aby toho napodobování nebylo málo, má tato ryba krátký výběžek v podobě vousu na spodním labiu (terminál spodní čelisti), podobně jako mají listy spadlé do vody tj. krátký řapík s vejčitou čepelí obr. 9. Velmi dovedně tak celkový habitus ryby splývá s okolními listy, napadanými se stromů a běžně se vyskytujícími ve vodě. Rozeznat je od nich, není vůbec snadné obr. 10. Toto umění neslouží jenom ke zneviditelnění při ataku predátora (pokud on vůbec rozezná, že se jedná o rybu – kořist), ale dovolí monocirhovi se přiblížit velmi blízko k jeho potravě – kořisti a tou jsou menší vodní živočichové, hlavně drobné rybky. Je tedy sám predátorem. To co se děje potom připomíná útok filmového „vetřelce“. Bleskový pohyb čelistí vpřed, rozvine nevídanou  skládačku obrovských úst obr. 11 – 14, které se při zpomaleném záznamu jeví jako obrácený, prudce se otevírající deštník. Terminální otvor úst při ulovení kořisti je nejen dlouhý (posune se až 1cm směrem ke kořisti), ale až 15 mm široký. Rychlý, zpětný pohyb čelistí má výkonný sací efekt – takto ulovená rybka nemá šanci… Přitom, při zavřených ústech se zdá, že ústní otvor je spíše malý – připomíná hrot pinzety. Prostě, je to akvarijní rybička jako dělaná pro akvaristické „fajnšmekry“.

Jak jsem uvedl v úvodu, dlouho jsem toužil po takové rybí specialitě, ale jak to dříve bývalo, tak takové akvarijní ryby jako jsou monocirhové, se v naší zemi nevyskytovaly a nebylo vůbec snadné je sehnat odjinud – ze zahraničí. Až mnohem později v období snadného cestování jsem tyto rybí krasavce viděl živé ve velkoobchodě Aquarium Glaser GmbH v Německu. A bylo rozhodnuto. V té době jsem se věnoval problematice chovu Pterophyllum altum a tak, vzhledem k určité oblibě amazonsko-orinockého vodního prostoru, jsem si vytvořil představu koexistence obou druhů monocirrhů a altů. Vedla mě k tomu nenápadnost monocirhů, předpokládaná nekonfliktnost vůči velikostně stejným rybám, snášenlivost, relativně stejný přírodní výskyt a pohledová vyváženost ve společném akváriu.

Než jsem se k uvedenému chovu dostal, pořídil jsem si na zkoušku (důvod – bližší seznámení s biologií ryby) několik monocirhů od firmy Petra – Aqua (děkuji panu ing. Miloši Kroupovi). Pokládal jsem za nutné nejprve pozorovat jejich etologii (chování) a až později se pokoušet o jejich začlenění do společenství jiných druhů. Jak to však v životě bývá, zasáhne neočekávaná událost.

V té době se moji monocirhové líbili nejen na výstavě v Hradci Králové viz foto obr. 15 – obr. 16, ale projevil o ně zájem i jeden začínající akvarista ze Dvora Králové n.L. a tak jsem mu je pomohl sehnat, přes pana ing. Kroupu, opět od stejné firmy. Ryby byly dospělé, ve velmi dobré kondici. Nastal však jeden velmi podstatný problém, se kterým jsem se potýkal v předešlém čase i já. Kde sehnat nezávadné, prosté patogenů a parazitů, cca 3 – 4 cm velké akvarijní rybky, kterými se monocirhové in situ (jednalo se o odchyty z přírody), převážně živí? V nouzi jsem pana kolegu odkázal na známého chovatele červených neonek (Paracheirodon axelrodi), který měl problém s jejich využitím při selekci deformovaných jedinců z jeho odchovů. Červené neonky tohoto chovatele byly prosté kontaktu s parazity či patogeny, jak bylo dlouhodobě deklarováno a jejich odběrateli potvrzeno. Novopečený chovatel jich od něj přivezl hned asi 100 jedinců a pustil je do akvária s monocirhy. Prostě, potravy kolem monocirhů bylo plno. Vydatné krmení a dominance monocirhů v akváriu vedlo k jejich následnému hormonálnímu vyladění a výsledek se dostavil.

Pan kolega mně totiž, po několika málo týdnech uvedeného chovu, zavolal, že se mu monocirhové vytřeli a že jikry od nich jsou nakladené na listu echinodoru a žádal mě abych si je vzal na inkubaci k sobě. Podobně jako on, i já jsem v té době nebyl na takovou událost připraven. K dispozici jsem měl jedno malé akvárium, ve kterém byly krátce před tím na vytření ryby Moenkhausia pittieri. Odchytil jsem je z akvária a při rychlém přenesení listu s jikrami monocirhů do vody vytíracího akvária, jsem si nestačil všimnout a odchytit i několik malých moenkhausií, které se v tomto malém akváriu, už při jejich rodičích, stačily vylíhnout z jiker. Když příroda – tak…

Za zmínku stojí okolnost, že asi 14 dní před výtěrem monocirhů u pana kolegy  proběhl v republice první výtěr monocirhů u pana Velíška, který měl taktéž několik jedinců ze stejného importu uvedené firmy. V době prvotního ošetření našich jiker, měl tento akvarista potěry od nich už rozplavané.

Takže, jikry u mě neměly na inkubaci nikterak zvláštní vodu (moenkhausie se u mně množily běžně ve společném akváriu s Pterophyllum altum). Parametry vody:  voda mix z RO a vodovodu 157µ S, pH 6,8, teplota vody 27°C. Kolega přinesl list echinodoru a na něm jikry obr. 17. Jikry z počátku nevykazovaly invazní napadení oomycetami, pouze menší počet jiker, bez vyvíjejícího se embrya (kontrola pod mikroskopem), mělo bílou barvu – byly neoplozené. Pod membránou zdravých jiker se postupně objevovalo tmavě oranžové embryum, prohnuté do podoby srpku obr. 18. Po dvou dnech začala voda rychle zelenat (přesvícení+částečná výměna vody za čerstvou). Poněvadž jsem nebyl předem obeznámen s velikostí vylíhlých rybích larev u tohoto druhu, ponechal jsem zelenající vodu (předpoklad konzumace fyto nebo zoo mikroplanktonu). Kontrola jiker i larev přestala být reálná kvůli průhlednosti vody, pouze tu a tam na skle odchovného akvária, bylo vidět asi 2 mm dlouhé černobílé subjekty, které pod lupou dávaly možnost shlédnout malá rybí embrya, visící na krátkém vláknu vystupujícím z hlavy obr. 19. Další činnost kolem malých monocirhů se odehrávala v zelené, neprůhledné vodě obr. 20 – obr. 21 a spočívala v intuitivním přikrmování ihned po opadnutí larev ze skel. Krmil jsem mraženým vířníkem, vaječným žloutkem a ráno a večer jsem skleněnou tyčinkou nahnal sediment na dně k přednímu sklu a pak jej opatrně odsál skleněnou trubičkou. Bylo zřejmé, že některé larvy přežily a tak jsem přistoupil ke krmení artemiemi obr. 22 – obr. 25 .To trvalo do 1 cm velikosti potěrů. Mezi monocirhy, celou tu dobu plavalo několik, už asi 1 cm velkých moenkhausií!? Potom jsem začal přikrmovat malými larvami jepic. Zůstalo celkem 11 monocirhů. Velikost byla různá, jak to  bývá i u jiných rybích druhů. Do dnešní doby uvedený počet zůstal a dnes už jsou  ryby velké 5 -7 cm a byly umístěny v akváriích s Pterophylum altum, Linke linie a Pterophyllum altum, Siegrist linie. Přišlo mě totiž, že vzhledem k malé pohyblivosti, by se tyto ryby hodily do společenství altů obr. 26. Monocirrhové vzhledem ke své nenápadnosti nerušily pohledovou dominanci altů, většinou se kryly u větve obr. 27, a alty se pohybovaly ve volném prostoru akvária. Oba rybí druhy se v akváriu příliš nesetkávaly. Abych se vyhnul zavlečení parazitických a patogenních mikroorganizmů, tak byly monocirhové krmeny koretrami obr. 28 a larvami jepic – epizootická situace byla a stále je pod mojí kontrolou. Jelikož mám nedobré zkušenosti s přenosem patogenity nebo parazitózy na alty, prostřednictvím krmiv, pobytem na výstavách apod. a s neblahými dopady, které přináší následné léčení (velká citlivost altů na chemoterapeutika i antibiotika), tak jsem po urč. dobu ponechával otázku krmení drobnými rybkami na delší přemýšlení, jak se  zmíněnému problému vyhnout. Uvažoval jsem, že jistou alternativou by mohlo být krmení drobnými, usmrcenými a horkou vodní lázní ošetřenými rybkami. Krmit monocirhy živými rybičkami ve společnosti altů je bohužel problémové – nemám vlastní zdroje. Je tu velká možnost zavlečení různých původců onemocnění a alty jsou na tuto hrozbu zatím ještě méně rezistentní. Jak jsem již uvedl, pokoušel jsem se je krmit koretrami (podobnost s rybím potěrem). Chvíli se to i dařilo, časem jsem však u monocirhů viděl sníženou vitalitu a hubnutí. Monocirhové jsou potravní specialisté, živí se převážně drobnými rybami. Mimo nebezpečí onemocnění je dalším problémem nepohyblivost mrtvých krmných ryb.  Ryby reagují na pohyb kořisti a okamžitě se za ní otáčejí. Zkusil jsem rybičku navléknout na tenký drát a pohyboval jsem s ní, jakoby to byla živá rybka. Zdálo se to být nadějné… Nebo jsem zesílil vzduchování, aby v akváriu vzniklo proudění vody tak, aby to mrtvé rybky nadnášelo kolem číhajících monocirhů. Monocirhové totiž ignorují nehybnou potravu ležící na dně. Mrtvé rybky, které plavaly v proudící vodě byly jimi posléze vychytány a tak potravní problém se zdál být zažehnán. Avšak, s jejich přibývajícím věkem jsem pozoroval, že pokud monocirhové nejsou krmeny živými rybičkami, tak je u nich tendence postupně nepřijímat jakoukoli náhradu, což vedlo k jejich tělesnému oslabení. Musel jsem je nakonec oddělit od altů. Závěrem bych rád uvedl, že chovat monocirhy s altami je možné, pokud má akvarista vlastní zdroje drobných akvarijních rybiček o kterých ví, že u nich zvládá potenciální, nákazovou situaci.

Tento článek je částečně vyhotoven z přepisu a doplnění článku „Mé zkušenosti s rybou Monocirrhus polyacanthus“, publikovaném v časopisu Akvárium Živě, č 6, listopad – prosinec 2015. Autor:  PaedDr. Mgr. Ivan Pojar

Pterophyllum altum (Linkeho linie) – alta amazonorinocká

Pocházejí z horního Orinoka a pravděpodobně i horního Rio Negra. Jedná se o samostatný druh, nacházející se na velmi rozsáhlém povodí a vykazující četné morfologické rozdíly mezi jednotlivými odchyty, provedenými na různých místech výskytu. Pravděpodobně se tedy jedná o poddruhy (subspecie), které vznikly během evoluce, tlakem vnějších a vnitřních činitelů dané lokality.

Každého opravdového akvaristu uchvátí alty svoji noblesou. Dorůstají impozantní výšky kolem 30 cm a některé subspecie i více. S nádherně klenutým profilem těla, který je podstatně odlišný od jiných zástupců rodu Pterophyllum, s dlouhými paprsky ploutví, jsou akvarijní špičkou pro svoji bizarnost. Rovněž tak jemná kresba šupin, barvy modrozelené, u některých i červeněmodré přední části hřbetu, mezi tmavými a světlými pruhy, dávají těmto kráskám ojedinělé kouzlo. Ne nadarmo jsou v anglickém názvosloví označovány jako „andělské alty“.

Alty jsou nový módní fenomén na akvarijním trhu. Mnou odchovaná F3, F4 a F5 generace altů pochází z importu a následného odchovu pana Horsta Linkeho, který je dovezl z lokality Lagune Paraquena na horním Orinoku.

Mým zájmem je docílit eliminace inbreedingu (příbuzenského křížení). Vzhledem  tomu, že z místa odchytu pana Linkeho, se alty nadále nedováží a také proto, že již před jeho importem probíhalo pravděpodobně příbuzenské křížení altů v tamější izolované přírodní populaci, je tato tzv. Linkeho linie existenčně velmi ohrožena.

Získáním širšího spektra subspecií, uváženým výběrem původních fenotypových hodnot v jejich chovu, chci dlouhodobě udržet optimální genetickou diverzifikaci, potřebnou pro zpomalení mutageneze v českých chovech altů. K podobnému přístupu v jejich chovu  vyzývám všechny současné i budoucí akvaristy. Pro upevnění jejich původních  znaků provádějte důslednou selekci kvalitních jedinců a nedopusťte vědomé šíření zmutovaných  a neperspektivních.

Akvaristé, staňte se chovateli luxusních akvarijních ryb Pterophyllum altum a získejte tak kredit elitního akvaristy!

Autor odchovů – PaedDr. Mgr. Ivan Pojar, Eduarda Zbroje 2960, 544 01 Dvůr Králové nad Labem,

Vám k tomu gratuluje!

Výzva všem chovatelům akvarijních ryb druhu Pterophyllum altum
Vzhledem k nepříznivým projevům inbreedingu (příbuzenské křížení) od generace F4 ryb druhu Pterophyllum altum a k absenci opakovaných importů z dané lokality za účelem posílení diverzibility altů, vyzývám všechny úspěšné akvaristy k důsledné selekci odchovů !!!
Vybírejte do dalších chovů jedince, které postrádají zjevné deformity těla (negativní mutace), jako jsou redukce žaberních víček, vyhnutí spodní čelisti (nesouměrnost ústního otvoru), přerušovaný druhý pruh na těle aj. anomálie. Rovněž tak neakceptujte chov nápadně malých jedinců. Jen tak můžeme zabránit posílení fixace uvedených negativních mutací v rybím genomu a vzniku následných, nežádoucích morfologických a fyziologických změn. Výběrem kvalitních jedinců můžeme naopak přispět k posílení tzv. kladných mutací. Buďme si vědomi toho, že v akváriu  probíhá vždy odlišná a rychlejší mutageneze, než v přírodě a proto je potřebné zavčas sledovat jakékoli změny ve tvaru, zbarvení a velikosti těla altů a do budoucích chovů vybírat jedince bez uvedených záporných markantů. Společně tak zpomalíme degradaci  specifických morfologických a fyziologických odlišností, charakteristických pro Pterophyllum altum. Snaha o trvalé udržení znaků ryb chovaných v akváriích, jaké jsou u ryb in situ (v přírodě), je však marná.