Pterophyllum altum – alta amazonorinocká

Co je to za rybu?
Pokud se někdo z akvaristů, hned v úvodu, zalekne českého názvu, který je v titulu tohoto příspěvku, tak věřte, že na něm netrvám. Je to jen jeden z návrhů – jednoho akvaristy, který tím pouze přispívá do diskuze o jeho případné přijetí, z širšího počtu názvů, tak aby se pro české názvosloví, u tohoto druhu, něco udělalo a aby se sjednotilo ve prospěch srozumitelnosti. Dovolím si připomenout, že uvedenému druhu, patřícímu do čeledi jihoamerických cichlid, jsou prozatím dávána česká jména jako: skalára orinocká, skalára velká, skalára vysoká, altuma, alta (v posledních dvou případech tedy i bez druhového jména) atp. Zmatek v českém pojmenování nese  po mnoho let i druh s vědeckým názvem Pterophyllum scalare. Používá se druhové označení z vědeckého názvu – scalare jako rodové v českém jméně (skalára) a jako druhové je používán název amazonská. Dodržíme-li tuto nomenklaturní genezi pro Pterophyllum altum, pak se v češtině nabízí označení, které uvádím v titulku – alta amazonorinocká, což by se u rodového jména (z latinského altum, altus – vysoký) dalo přeložit  jako vysoká – tedy vysoká amazonorinocká? No a to, řekněme si rovnou, neříká nic. Proč uvádím pro český název zrovna amazonorinocká? Proč zdůrazňuji povodí dvou největších jihoamerických řek? Častěji používaný druhový název orinocká je kategoricky orientován na horní Orinoko. Jenže to není docela pravda. Tato ryba má co do činění jak s Orinokem a jeho jihozápadními přítoky, tak i se severními přítoky Amazonky (Rio Negrem a jeho přítoky), jak je v následné kapitole podrobněji uvedeno. Uvědomme si, že  hranice  výskytu nejsou doposud přesně známé, o tak rozsáhlou oblast se jedná, a tak se logicky vnucuje myšlenka – že by snad opravdu mohly být alty nazývány amazonorinocké? Stejně vykonstruované názvy jsou i v jiných jazycích, takže to není jen náš problém. Vědecké názvy jsou dané podle přísných pravidel, mění se pouze po opodstatněné revizi a vedou-li k tomu nová anatomicko-morfologicko-fyziologická zjištění, ontogenetické, biochemické, cytotaxonomické (analýza mitochondriální DNA) aj. znaky. České názvosloví tedy těmto kritériím plně neodpovídá a často je více-méně závislé na  používání názvu vytvořeném akvaristickou obcí. Navíc jsou přijímaná a používaná i krajová synonyma. Poněkud překvapivé je konstatování, že ryba s vědeckým názvem Pterophyllum altum je známá přes 100 let (nominotypický druh, Pellegrin, 1903) a přesto dodnes není česká nomenklatura v jejím případě ustálená. O altech je zmínka i v českých zemích a to již nedlouho po vzniku první Československé republiky , Blíže je možné  toto nalézt v úžasné  knižní publikaci pana Ing. Karla Krčka „Historie akvaristiky v českých zemích “. První importy se však k nám dostávají teprve v osmdesátých letech min. století, kdy jsou alty do Zverimexu dovezeny přes německého importéra Gustava Strucka. Od Zverimexu (Dr. Jaroch) jsem je zakoupil pro Vč ZOO ve Dvoře Králové nad Labem, kde dlouho nesetrvaly. Pro nedostatek informací a také přechodem na expozici mořské akvaristiky nebyla poznána jejich základní morfologická odlišnost od Pterophyllum scalare během dospívání – neměl jsem představu, jak jsou tyto ryby krásné ve své velikosti. České názvosloví vznikalo později v průběhu dalších let. Z profesionálního hlediska (pracoval jsem jako ichtyolog vodních expozic v různých ZOO) a návyku, používám u akvarijních ryb výhradně vědecké názvosloví, alespoň mám jistotu, že mně každý obeznámený akvarista rozumí. Jedinou „potíží“ vědeckých názvů ryb jsou jejich synonyma, tj. někdy i více vědeckých názvů, které byly dříve používány jako platné názvy a které byly nahrazeny názvem novým  – někdy bůhví z jakých důvodů (je to důsledek nedostatku informací od specialistů na taxonomii a nomenklaturu a neznalost jejich ad hoc publikací v praktické akvaristice). Tato uváděná  synonyma potom bývají i komplikací, protože se při popisu daného taxonu uvádějí za prvním rodovým a druhovým názvem jako další jména, a proto jsou tedy stále platná. České názvosloví se svými synonymy pro určitý taxon má podobu spíše krajových, často kuriózních podob a tak české názvy raději nepoužívám.

Odkud pochází a proč jsou odlišné?
Severozápadní okraj Amazonie je poněkud nešťastně chápán jako povodí veletoku s názvem Amazonka. Ve skutečnosti je tu poměrně vzácný geografický útvar tzv. bifurkace – rozvětvení této řeky do propojovacích kanálů, napojených na povodí jiného veletoku – Orinoka (rozvětvení – propojení je na dvou místech – to druhé objevila nedávno česká expedice). Vzájemně propojené jsou tedy dvě povodí. Mezi nimi je nejznámější  Casiquiare canal obr.1. Je to samo o sobě široké a dlouhé říční koryto, kterým jsou spojeny vody Orinoka a Rio Negra.  Síť řek spadajících do povodí Orinoka, odtékajících severovýchodně do Atlantského oceánu a řeky jižněji orientované (povodí Amazonky) a tekoucí východně do Atlantského oceánu. Amazonka samotná má více než 15 tisíc přítoků. Orinoko je neméně mohutný říční systém. A právě hranice propojení obou povodí, tvořená horním tokem řeky Rio Negro (přítok Amazonky) a jeho přítoky a horním tokem Orinoka s jeho přítoky, je tou konkrétní oblastí výskytu druhu Pterophyllum altum, přičemž se zdá, že větší rozsah výskytu je v povodí horního Orinoka. Jenomže tato oblast je tak velká (mnoho tisíc km2), že evoluce, přesněji vnější a vnitřní činitelé mající vliv na vznik lokálních mutací (evoluce = mutace),  „zapracovaly“ svým vlivem na pomalu se vytvářejících odlišnostech druhu Pterophyllum altum, podle toho, kterým směrem a jakou charakteristikou tlak působil. Postupně vznikající, nepřekonatelné územní distance, pomohly k ustálení lokálních geografických odchylek. Protože se jedná o rozsáhlá a málo známá území, je pochopitelné, že tyto zeměpisné aberace (zde prosím neplést s odchylkou označující vědeckou nomenklaturu v taxonomii) uvedeného druhu, nejsou doposud podrobněji a uspokojivě popsány tak, aby se snadno rozdíly rozpoznaly a aby se akvaristé – zájemci o jejich chov v nich vyznali a v jejich chovech tak nedocházelo k neúmyslnému křížení odlišných jedinců a tím ke smazávání naprosto originálních znaků toho či jiného natia (taxon charakterizovaný geograficky a s dědičnými znaky). Přitom i velkoobchody v západní Evropě velmi dobře vědí, že není ryba popisovaného druhu a odlovená na horním toku Rio Negra stejná, jako druh o stejném vědeckém názvu, ale ulovený na horním toku říčního systému Orinoka. Otázka zní: Je opravdu hranice výskytu obou odchylek Pterophyllum altum tak vztažná, v říčním spletenci uvedených řek a jejich přítoků, na jedné straně k Rio Negru a na straně druhé k Orinoku, aby se mohl takto jednoduše chápat vlastní výskyt jednotlivých odchylek v uvedeném druhu? Po prostudování zpráv ichtyologických výprav do této oblasti (Sven Fornbäck, Das Aquarium, book 4, 1994, průzkumů ichtyologů L.P. Schultze, W.E. Burgesse, S.O. Kullandera, I.Den Daase, I. Dawese, W. Sense aj.), české „Expedice Orinoko 2007“ aj., se domnívám, že není. Větší pravděpodobnost je, že v tomto území, nesmírně bohatém na pralesní močály a vodní kanály, je lokalizace jedné či druhé odlišnosti altů (možná i dalších), odděleně na horní toky obou povodí, nesprávná. Je to pouhé zjednodušování procesu – místo, výskyt, odchyt a transport po řece (na jedné straně po Rio Negru a na druhé po Orinoku), a z toho vyplývající přiřazení geografických odchylek Pterophyllum altum, k jednomu, či druhému veletoku. Zde bych chtěl připomenout publikační zásluhy našeho akvaristy pana Jana Burzanovského na objasňování taxonomické problematiky, výskytu a  popularizace rodu Pterophyllum. Na závěr si dovoluji uvést moji domněnku, že vzhledem k obrovským rozlohám horních lokalit jak Rio Negra a jeho přítoků, tak i povodí horního Orinoka, je možné očekávat objevení nových poddruhů Pterophyllum altum. Dlouhodobý tlak vnějších a vnitřních činitelů, především odlišných míst výskytu, dává prostor ke vzniku mutací, jako důsledek zmíněných činitelů. Poněvadž jsou změny na habitusu ryb výsledkem působení množiny jiných činitelů, než na každé další jiné lokalitě, tak je zřejmé, že se taxonomicky jedná o poddruh – moderní taxonomie však klasifikaci poddruhu (subspecie) neuznává i když jej řada vědců nadále používá – poddruh je podle nich umělý taxon, avšak z hlediska potřeby zatřídění odlišných populací je vhodný, protože odlišnosti zde opravdu jsou, takže se nějak označit – určit musí. Dle současných taxonomů jde o izolovanou populaci u které reprodukční komunikace dá vzniku procesu přeměny (její rychlost závisí na tlaku daného prostředí).V podstatě je zde poněkud podceněna role přírodních činitelů konkrétního prostředí a je zdůrazněna genetická modifikace – role mutací. Je jen otázkou, jak se vyrovnat s vědomím, že největší geneze  mutací je výsledkem tlaku prostředí. Fenotyp mutací plynoucí z kombinací genotypu rodičů je konec konců taktéž závislý na kvalitě prostředí. Na závěr této části mého příspěvku bych rád zdůraznil, že pouhá podoba alty se skalárou, nám musí chtě nechtě podsouvat myšlenku o úzké příbuznosti, možná i o jednom společném druhu. Evoluční předchůdce byl asi společný…

Jaké jsou markanty odlišností?
I když se obě zmíněná povodí prolínají hlavně v období dešťů, kdy hladina vody stoupne o několik metrů a mohou se i vzájemně na čas spojit, přesto existují prozatím neznámé vlivy na utváření hlavně morfologicko-anatomických znaků (ty jsou však pro obchodující  akvaristy sledované a tedy podstatné, neboť na odchylkách v habitusu, se váže i jejich cena). A tak Pterophyllum altum z Rio Negra a jeho přítoků, přistoupíme-li na akvaristickou hypotézu výskytu vázaného na toto povodí, je poddruh více kontrastně vybarven do hnědočerného odstínu, s velmi výrazně tvarovaným přechodem hlavy do hřbetu těla obr.2. Obrysová linie těla od horního labia (ret) až ke konci pohyblivé maxilly (horní čelist) je náhle přerušena ostrým zlomem a krásným klenutým obloukem pokračuje až k základu hřbetní ploutve. V prostoru báze hřbetní ploutve, na bocích, v přední části těla, jsou drobné hnědočervené skvrny, které jsou na rybě od juvenilních jedinců až do letité dospělosti. Druhý tmavý pruh na těle se postupně od hřbetu zužuje až po ventrální (břišní) část těla. Celkově jsou výrazné rozdíly mezi tmavými a světlými pruhy v sytosti zbarvení a to už od mládí. Další odlišností je velmi vysoká hřbetní ploutev a kratší řitní ploutev.  Pterophyllum altum z horního toku Orinoka a jeho přítoků  obr.3, je druh, který se nachází ve větším množství poddruhů s odlišnými morfologickými znaky. Rozdíly jsou různé – velikost těla (myšleno bez ploutví), jeho robustnost, u některých je menší tělo a delší hřbetní a řítní ploutve. Při rychlém pohybu dopředu dosahují u některých poddruhů až za ocasní ploutev. Některé mají méně rozdílné zbarvení vertikálních pruhů. (tzv. Linkeho linie). Občasně tmavší pruhy, jsou někdy  stejně slabě výrazné, jako světlejší mezipruhy a tak vzniká dojem hustšího pruhování. Tomu napomáhá bronzová barva šupin a to i v samotných tmavších pruzích (tam jsou šupiny trochu světlejší). Od postranní čáry do hřbetu přední část těla, kolem pruhů, je při dobrém osvětlení patrný zeleno-modře-neonově opalizující pigmentový základ šupin (kombinace melaninu a guaninu) obr.4 – 5 . Frontální (čelní) partie těla se ostře lomí a vytvářejí profil sedla – zobcovité promáčknutí, hlavy. Paprsky všech ploutví jsou dlouze vystupující z ploutevních lemů, vyjma hřbetní ploutve a tvoří efektní ozdobu ploutví. U některých subspecií (podruhů) jako např. Siegrist linie a Forkel linie je i nejdelší paprsek hřbetní ploutve 1-3 cm vystupující nad většinový ploutevní obrys. U Linke linie je většinou hřbetní ploutev dospělých ryb bez této ozdoby. Tělo je překrásně tvarováno do oblých a střídavě opačně prohnutých linií. Hřbetní a řitní ploutve jsou obloukovitě protažené směrem k ocasní. U mladých ryb je výrazný přechod špinavě světlého mezipruhu, hned za druhým tmavým a končícím před hřbetními paprsky, vystupující z laterální (boční) partie až do cípu hřbetní ploutve, tvořící efektní a dlouhou, svítivě – bílou konturu dlouhých paprsků až do konce hřbetní ploutve (u mladých velmi výraznou) – obr.6. U druhu Pterophyllum scalare (přírodní standard) je mimo menší velikost také bílé zbarvení předních paprsků ale vzhledem ke kratší hřbetní ploutvi není tak nápadné obr.7. Druhý tmavý boční pruh u altů se kónicky zužuje směrem k hrudi. Někdy je i různě zakřivený nebo přerušený viz následná kapitola. Duhovka oka není tak výrazně svítivě červená. Prostě, ryba jako stvořená do retro stylového akvária se secesními prvky. Opravdová akvarijní královna (promiňte, nechal jsem se unést…). Se stejným poddruhem, ale  pocházejícím z Rio Negra, se „orinocký“ poddruh dá srovnat v mnoha znacích, ale rovněž se i, při podrobnějším pozorování, liší. Prozatím se zdá, že se vyskytují různé přírodní mutace, které jsou výsledkem geografické izolace plynoucí z ohromných vzdáleností jihoamerických říčních systémů od sebe. A nejedná se jenom o hlavní toky tj. Orinoko a Rio Negro (prozatímní výskyty altů), ale i o délce a množství jejich přítoků a na ně napojené podružné říční sítě obr.8. Nejvíce chovaná mutace v českých akváriích je  Linkeho linie, také se jí nesprávně říká „orinocká“. Nesprávně proto, že nepochází z přímo z Orinoka, ale z pralesní laguny. Oprávněně totiž  existuje pochybnost o vodním propojení Orinoka a této laguny v období děšťů, kdy její hladina stoupne až do výšky korun středně vysokých stromů, přesto však asi nedosahne k Orinoku. Jak Linke uvádí ve své knize Altum – Skalare, Ihr Hobby, 2005, je tato laguna poměrně daleko od hlavního toku a v období sucha se  zmenší na rozlohu  100 x 150 m a má hloubku jen asi 2 metry. Tato tisíce let trvající izolace se „podepsala“ na výrazných odlišnostech těchto altů viz předcházející, úvodní odstavce. Subspécie (poddruh) označená jako Linke linie má v adulci (dospělosti) velké robustní tělo, u některých jedinců je až 15 cm v průměru  a kratší hřbetní a řítní ploutve. Takoví jedinci jsou elitou mezi altami. Je to ryba akvaristických „fajnšmekrů“. Ne každý akvarista má však chuť promýšlet jejich chov, vypořádat se s množstvím negativních mutací, které se v ex situ (zajetí – akvárium) při chovu objevují u této linie mnohem častěji než v přírodě.

Proč jsou alty stále považovány za nepříliš běžnou akvarijní rybu?
To souvisí s otázkou, proč jsou ještě i dnes, v době technických a dopravních možností, tak málo dováženy, a pokud ano, proč tedy nejsou běžně na trhu (podotýkám, že v celé Evropě). Po zjištění některých okolností kolem odchytových lokalit, je potřebné vědět, že se nejedná o snadno přístupné oblasti. Ještě ke všemu to je hraniční prostor se sníženou úrovní bezpečnosti (Kolumbie, Venezuela a Brazílie). Toto zdůvodnění dovozních obtíží  platilo ještě před několika málo lety. V současnosti se alty dováží většinou z Kolumbie (hlavně po ukončení gerilových válek), avšak nejen tam, stejně i ve Venezuele jsou platná různá vývozní omezení, související s ochranou období jejich reprodukce. Další problém spočívá ve způsobu importu ryb z přírody. Kvůli vysoké ceně za přepravní náklady jsou alty tísněny v malém prostoru umělohmotného obalu a vzhledem ke známé, vysoké citlivosti na poškození ploutví a očních rohovek oděrem a následném napadení bakteriemi a oomycetami (rody Saprolegnia, Achlya), je častým jevem obtížná karanténa u dovozců, s následnou vysokou mortalitou. Pokud někteří jedinci přežijí, pak si po celý další pobyt v akváriu odnášejí poškozené ploutevní paprsky , ploutevní lemy a jiné deformity ploutví obr.9. O takové ryby není zájem (importér pan Ing. Macenauer, pan Kalaba a pan Hora) by o tom mohli vyprávět). Německý akvarista pan Horst Linke vyřešil celou problematiku získání orinockých altů osobní účastí při pozorování a odchytu těchto vzácných ryb přímo v přírodě. Jeho péče při doprovodu transportu se vyplatila. Dovezl jich větší množství a tak  tyto ryby už dávaly naději na snadnější adaptaci na umělé podmínky s následnou přípravou na budoucí odchov. To se podařilo a tak už dnes jsou z Linkeho dovozu chovány ryby páté generace. Zde bych si dovolil sdělit moji zkušenost s touto tzv. Linkeho linií altů. Jak je v předešlé kapitole uvedeno pocházejí Linkeho alty z izolované laguny v pralese, která je velmi vzdálená od hlavního toku řeky Orinoko. Pokud tato izolace trvala celé věky, muselo se to projevit celou řadou mutací a bohužel těch nejhorších, které jsou nyní pro akvaristy chovatelskou pohromou. Ve fenotypu (vzhledu) se to nyní projevuje jako různé deformity těla např. redukce žaberních víček obr.10, často odstávajících a tím špatně odvádějící vodu z dýchacího prostoru úst a žaber. Vyhnutá, nesouměrná labia (okraje úst). Zkřivená a nesouměrná těla. Přerušený druhý tmavý pruh na bocích. Vlivem úzce příbuzenského křížení „bratr se sestrou“ u Linkeho linie se ve čtvrté generaci u subadultních jedinců objevuje rozsáhlá eroze ploutevních paprsků, přičemž imunitní a regenerační systém těla má evidentní nedostatky, projevující se neschopností napravovat vzniklé poškození ploutví. Zdá se, že iniciací mohou být jinak banální změny ve kvalitě vody (účinná filtrace) Rozpad ploutevních lemů a později i celých ploutevních paprsků byl u této linie pozorován také u jiných chovatelů. U pana Simona Forkela jsem nalezl samičku alty Linkeho linie obr.11 se stejným poškozením ploutví jako se vyskytuje i mých altů stejné linie. Další typ poškození genomu se projevuje, během jejich života, ve změně chování – důsledku, v podobě pohybových a rovnovážných nestandardních projevů. Během růstu se poznenáhlu objeví naklánění těla na bok, s narůstajícím točivým pohybem v kruhu. Startérem k tomu bývá náhlá aktivita ostatních ryb při krmení. Opakovaně jsem pozoroval u samců, kteří se jinak úspěšně rozmnožovali, že v dalším roce byl jejich život ukončen disfunkcí statického ústrojí, končící v tzv. postoji na ocase s následnou neschopností uchopit potravu ústy obr.12. Toto jsem nikdy nespatřil u samic. Ty jsou schopny, po „ovdovění“, se dále rozmnožovat  s novým samcem. S narůstajícím počtem inbreedingových reprodukcí se dá očekávat, že se budou objevovat množství dalších degenerativních znaků. Ryby rychleji stárnou.

Jaký byl a je osud Pterophyllum altum v České republice ?
Jak jsem už uvedl, i u nás bylo možné spatřit ryby tohoto druhu v 80 letech minulého století, v ojedinělých dovozech tehdejšího Zverimexu. Jednalo se však, pokud je mi známo, o „alty z horního Rio Negra“. Sám jsem je získal od Dr. Jarocha za celkem zanedbatelnou cenu. Ani já, ani nikdo jiný jim nevěnoval náležitou pozornost. Ve světových encyklopediích chyběly hlavně údaje o jejich velikosti v adulci (dospělosti), alty nebyly vystavovány, a tak zmínky o nich  zanikaly  v záplavě všelijakých kříženců druhu Pterophyllum scalare. Pan Dr. Vladko Bydžovský pravděpodobně tíhnul poněkud více než kdo jiný k rybám rodu Pterophyllum a jeho kontakty na pana Linkeho dovedly jiného jihočeského akvaristického nadšence, pana Jana Haidingera, až k osobní návštěvě pana Linkeho, při které posledně jmenovaný zakoupil 14 jedinců Pterophyllum altum,  tj. odchovanou F1 generaci (výtěr z roku 1997), pocházející od altů dovezených z laguny v severním povodí horního Orinoka. Jednalo se o vícečetné úspěšné odchovy pana Linkeho. Po krátké době se úspěch opakoval i u pana Haidingera (několik výtěrů v roce 2002 – první úspěšné rozmnožení altů v České republice) a náhle se tyto ryby objevily i v akvaristických obchodech, mimo jiné v Domažlicích u pana Herbrika a v Klenčí u pana Holešovského. Poté opět na čas zmizely z prodejní nabídky. Zde bych chtěl zdůraznit, že díky panu Dr. Bydžovskému a panu Haidingerovi a také díky jejich sdělení o tomto chovatelském úspěchu, se učinila tolik potřebná propagace kvalit našich akvaristů – alty se dostaly do širšího povědomí a to jak popisně, tak i vizuálně. A tak tedy pan Haidinger je prokazatelně prvním akvaristou, který tyto ryby u nás rozmnožil (dovoluji si složit osobní poklonu). Přesto se, tu a tam, občas ozývá nějaký další český akvarista, který tvrdí, že on byl první, kdo tyto ryby odchoval – bohužel se jedná pouze o ústní sdělení, nepotvrzené ani svědky, kteří by odchovy opravdu viděli, a tak i kdyby tomu tak bylo, má takové tvrzení nedůvěryhodnou validitu (platnost).

A co se dělo dále a jak se dostaly alty ke mně?
V roce 2006 jsem odkoupil od pana Zdeňka Dočekala z Vojnova Městce deset dospěle vyhlížejících jedinců orinockých altů (v té době takto pojmenovaných). Jednalo se o F2 generaci z odchovu pana Haidingera z roku 2002. Kolega Dočekal měl asi pochybnost o jejich rozmnožovacích schopnostech. Vlastnil je po čtyři roky a nic se nedělo. I já jsem neměl zpočátku ambice se o odchov pokusit. Byl jsem šťastný, že moje expozice tropického deštného pralesa v tropické zahradě mého bytu byla ve své vodní části doplněná „královnami Orinoka“. Jejich majestátně přirozený vzhled skvěle zapadal do mého naturalizovaného expozičního pojetí. Při dlouhodobém pozorování jejich projevů a souběžné, vysoce pečlivé potravní péči, jsem po dobu jednoho roku neviděl mimo pokračující růst nic podstatného, co by mě upozornilo na důležitou změnu v jejich chování. Asi po roce jsem začal pozorovat náznaky šarvátek mezi některými jedinci, při kterých docházelo k relativně nespecifickému odhánění ryb mezi sebou. Mezitím došlo u jedné ryby ke zvětšení břišní dutiny, které setrvávalo po několik měsíců, až nakonec uhynula. Při pitvě jsem zjistil transudát (výpotek), který za života evidentně tlačil na břišní stěnu a vnitřní orgány, což vedlo k potravní absenci, hubnutí a postupné svalové degradaci. Takové stavy jsou také známé při poškození jater a pankreasu tzv. tukovou infiltrací při nadměrném příjmu kvalitní potravy a neodpovídajícímu energetickému výdeji pohybem, při zpomaleném růstu v období dosažení velikostně-adultního standardu. Zkrátka krmil jsem milované alty, jako moje babička krmila dospělé husy šiškami z obilného šrotu za účelem dosažení vysokého ztučnění. Ty husy měly také obrovská játra. Zde bych chtěl důrazně upozornit na nutnost snížení potravních dávek v období dospělosti. Jinak je uvedený stav téměř nevyhnutelný a bohužel taková jaterní hypertrofie a tuková infiltrace znamená trvalé poškození jaterní tkáně s následnou metabolickou degradací, projevující se zmíněným transudátem, který utiskuje okolní orgány (komprese trávicího traktu). Mimo tuto ztrátu, jsem dále pozoroval na jedné rybě (opět samec) neschopnost polohové koordinace – „padala“ na ocas“ obr.13. Uvědomil jsem si, že jsem to prvně pozoroval ve dni dovozu této ryby do mého akvária. Diskoordinace a destabilizace se postupně, velmi pomalu zvětšovala. Zpočátku vše při zachování normálního zájmu o potravu a okolní rybí partnery. Vztahy mezi ostatními přítomnými jedinci se postupně stávaly konfrontační, za nastupujícího vzájemného imponování určitých dvojic (široce roztažené ploutve s intenzivně fialovým zabarvením). Bylo zřejmé, že dříve nebo později dojde k situaci, kdy hormonální vyladění ryb povede k jejich výtěru. V této době, jsem pod tlakem zmíněných okolností, přemýšlel o řešení očekávané blízké budoucnosti. Jak jsem se již zmínil, moje akvárium bylo určeno pouze ke kompozičnímu scénáři širšího expozičního pojetí. Pochopil jsem s narůstající a naléhavou jistotou, že musím nalézt řešení v přemístění vytvořených párů do oddělených separací k některému z královédvorských akvaristů. Po zvážení a poradě se znalcem místních poměrů, padla volba na pana Petra Háka, zkušeného chovatele ryb rodu Symphysodon. Ten nejprve nechtěl nic slyšet o deponaci altů do jeho odchovny. Měl tam v té době potěry diskusů a i když jsem mu vysvětloval, jak jsou alty vzácné, jaké jsou možnosti komerčního využití případných odchovů, což bylo jeho prioritou u diskusů, tak tomu stejně nevěřil. Později však nabídku ke spolupráci na pokusu o jejich rozmnožení přijal a tak jsem koncem prosince 2007 odvezl první dvojici altů do jeho chovného zařízení. Zpočátku se zdálo, že oddělení páru od ostatních k němu do nového prostředí, nebylo bez stresové odezvy. Ryby byly dány do menší nádrže nízko nad podlahou s dopadajícím horním – bočním světlem a při přístupu osob k akváriu stáhly ocasní ploutve, za následného prudkého a chaotického pohybu po nádrži. Mohly se však  nanejvýš schovat za filtrační nádobu umístěnou na předním skle akvária. Alty byly v holém akváriu, písek a rostliny chyběly. Po dobu několika prvních měsíců se jejich chování výrazně nezměnilo. Mezi tím se v původní společné nádrži vytvořil druhý dominantní pár, který se k ostatním altům začal chovat stejně, jako pár předešlý. Odháněl ostatní ryby z jím oblíbené části akvária a mezi sebou se také při vzájemném setkání „zdravil“ široce roztaženými fialovými ploutvemi obr.14. Začal jsem přemýšlet, jak přesvědčím pana Háka o umístění dalšího páru k němu. V té době byla většina jeho akvárií plná mladých symphysodonů. On však nechtěl nic slyšet o umístění dalších altů k němu. Znovu nevěřil jakékoli možnosti efektivně zúročit jejich případné rozmnožení, obzvláště když první pár zatím nejevil ochotu ke tření. S nastávajícím jarem 2008, prodlužujícím se denním osvitem a zvýšenou teplotou vody na cca 29°C (v zimním období jsem držel teplotu na 25 – 26°C), jsem u zmíněného druhého páru v mém společném akváriu, pozoroval jeho zvyšující se agresivitu k ostatním rybám, která se projevila poškozováním jejich ploutví. Odlovení bylo nezbytné. Ostatní ryby mohly využívat jen nepatrný prostor v rohu akvária, kam byly vytlačeny párem připravujícím se k výtěru. Ve srovnání s párem již umístěným do akvária Petra Háka, byla druhá dvojice altů ve společné nádrži velmi zaměstnána šarvátkami s ostatními a narůstající četnost vnitrodruhových agresí, podmíněných rozmnožovacím pudem, jim však nedovolila soustředit se na vlastní rozmnožovací akt. Konečně, pan Hák souhlasil s jejich přemístěním do dalšího samostatného akvária v jeho odchovně. Poté došlo k uklidnění jak ve třecí separaci u něho, tak i ve společném akváriu u mě  – avšak jen na chvilku. Pak se situace opakovala vytvořením další dvojice a to se celkem stalo u čtyř párů. Pan Hák „měl radost“, já starost, možná i obráceně a bez uvozovek, každopádně to bylo překvapení. Netušil jsem, že i ve stáří šesti let se může objevit chování, signalizující pohlavní aktivitu, vedoucí k výtěru. Mezi tím se u jednoho nespárovaného jedince a také u samce čtvrtého páru, objevilo již zmíněné, asi dva měsíce perzistující (přetrvávající) zvětšení břišní partie – příznak onemocnění. Po úhynu této nepárové ryby a provedené pitvě, jsem nalezl proliferující (tkáň s rychle a opakovaně se množícími buňkami) vakovitou cystu velikosti fazole, naplněné čirou tělní tekutinou, která se tlačila na pravostranný žaberní aparát a postupně zvedala operculum (skřelové víčko) obr.15. Ryba před úhynem obtížně a zrychleně dýchala jako důsledek absence správné funkce zmíněného žaberního orgánu. Samec čtvrté dvojice měl podobné příznaky, ale přesto vyvíjel neuvěřitelně četnou a intenzivní před -rozmnožovací aktivitu.

Jak a kdy došlo k radostné události?
26. dubna 2008 – konečně ! První výtěr páru č.1. Událost byla neočekávaná. Panem Hákem byl výtěr zjištěn náhodně při kontrole. Voda v akváriu měla následující hodnoty: 290 µS, dKH 7, pH 6,5, 28°C. Rodičovský pár byl ponechán spolu s jikrami.  Některé jikry avizovaly napadení bakteriemi a plísněmi (nesystémové označení hub). 27. dubna – pokračující „zaplísnění“ jiker vyžadovalo úpravu vody. 2/3 vody vyměněny za vodu upravenou reverzní osmózou na 160 µS, dKH 2,5, ph 6,5. Zaplísnění se šířilo i nadále a bylo zřejmé, že mycelium (podhoubí) plísní stačilo v počátku napadnout většinu jiker, které pravděpodobně byly oplozené. Rezistence embryí, při zátěži nevhodnou vodou, nebyla na takové úrovni jaká by měla být a tak plísně s bakteriemi  byly úspěšnější. Vzhledem k nutnému odjezdu pana Petra Háka do lázní na Slovensko, nebylo možné zajistit kvalifikovaný dohled nad závěrečnou fází výtěru. Domluvili jsme se proto na postupu při případné další třecí aktivitě tohoto páru. Jednalo se o okamžitý přenos jiker spolu s podložkou do menšího akvária s předem připravenou vodou (tzv. inkubační nádrž). Voda byla opět upravená reverzní osmózou na hodnoty: 150 µS, dKH 1, pH 6,4. Příprava vody započala asi po 10 dnech od prvního výtěru a to v okamžiku, kdy byly pozorovány aktivity páru (vzájemné imponování při setkání, s široce roztaženou řitní a hřbetní ploutví. Ta hřbetní však vždy byla poněkud sklopená dozadu k ocasu. Rituál byl doprovázen s mírně odchlíplými skřelovými víčky. Ke 2. výtěru došlo 16. května mezi 14.30 – 15.00 hod. obr. 16. V 15.30 hod. došlo k vyjmutí třecí podložky (keramická trubka). V menším akváriu některé jikry začaly opět bělat a a jiné zůstaly stejně zbarvené jako zpočátku. Po 50 hodinách vývoje jsem se podíval na některé odpadlé jikry mikroskopem a zjistil jsem, že v jikře jantarového zbarvení, byla částečně vyvinutá embrya s pohybujícím se kontraktilním myokardem (budoucím srdečním svalem). Uvědomil jsem si, z analogií u jiných rybích druhů, že takto vyspělá embrya mají značnou odolnost vůči plísňové a bakteriální invazi, což se následně potvrdilo. I když některé jikry měly evidentní „zaplísnění“ a byly v kontaktu s jikrami obsahujícími živá embrya, přes to nebyla oomycetami napadena a při další kontrole pod mikroskopem byly zárodky pokaždé o něco vyspělejší (a moje radost větší). Teplota vody byla 28°C. Asi po 70 hodinách od nakladení jiker došlo k uvolnění embryí z jikerného obalu. Většina jich visela na podkladové hmotě (karamická trubka).  Z jiker, které při přenosu spadly na dno inkubační nádrže, se také vylíhl třepotající se plůdek, naprosto stejně, jako tomu je u druhu Pterophyllum scalare. Postnatální vývoj započal. Asi po 24 hodinách se plůdek začal přemisťovat po dně inkubační nádrže a nepříliš koordinovanými a trhavými poskoky se občas pokoušel plavat. Následující ráno nám připravilo radostnou podívanou na vznášející se hejno rybiček. Žloutkový (zárodečný) váček se v průběhu několika hodin dále zmenšoval a nastala první zkouška krmení naupliemi artémií . Rybičky ochotně i když poněkud neobratně, krátkými poskoky, napadaly larvy žábronožek. Zajímavé bylo, že výpady za kořistí byly i u tak malého plůdku velmi razantní. Budoucí dravost a honba za pohybující se potravou se u nich nezapřela obr.17.

A co další tři páry?
Dne 30. května v 16.30 hodin se vytřel pár č.2. Parametry vody byly: 130 µS, dKH 1,5, pH 6,5. 100% neúspěšnost – jikry velmi rychle podlehly saprotrofním bakteriím – rozkladu. Voda byla mimořádně a více méně zkušebně odebrána z lesního potůčku, nad kterým ve vyšší poloze probíhala zemědělská činnost. 1. června 2008 proběhl další výtěr páru č. 1. Jikry také velmi rychle podlehly invazi baktérií a oomycet. Už 9. června se tentýž pár (č. 1) opět připravoval ke tření a v odpoledních hodinách v 16.00 k němu došlo. Voda byla přírodní, dovezená z Českého lesa. Po 8 dnech se plůdek pohyboval po nádrži. 20. června ve 14.00 se pár č. 1 znovu vytřel ve vodě 120 µS, dKH 1,5, pH 6,4, avšak už ne ze zmíněného potůčku ale v upravené – vodovodní. Z tohoto výtěru se 27. června rozplavalo 416 rybiček (později spočítáno). 30. června se k výtěru připravoval pár č.2. Počet jiker byl značný a ve vodě 70 µS, dKH 0,5, pH 6 se po několika dnech vylíhlo cca 500 rybiček. 3. července kolem 16. hodiny se začal třít pár č.1 ve vodě 110 µS, dKH 0,5, pH 6,2 a dne 22. července jsme spočítaly 745 rybiček mladých altů. 10. července  došlo k velmi překvapivému tření páru č. 4. Jak jsem se již zmínil, samec měl problém s  v udržením rovnováhy  těla v normální poloze obr.10. Tato nestabilita se postupně zvětšovala, proti tomu potravní aktivita a iniciace výtěru byla vysoká.  Vodu jsme před tímto výtěrem přivezli až ze 700 m nad mořem výšky, severovýchodního svahu Českého lesa (nad Klenčím pod Čerchovem) a byla smíšená s „demi“ vodou na 70 µS, dKH 0, pH 6. Z tohoto výtěru bylo 487 mladých altů. 19. července výtěr páru č. 2. Později bylo spočítáno 116 rybiček. Samec páru č. 4, byl ze společného akvária odloven spolu se samicí, již s viditelným zvětšením břišní partie těla. Přesto jevil o samici ve společném akváriu zájem a tak jsme se rozhodli (teď již společně) k přemístění do vytíracího akvária. Bylo to však již pozdní rozhodnutí a samec pomalu ztrácel zájem o samičku a zároveň se zvětšovalo jeho břicho. Pokusil jsem se odsát předpokládaný výpotek injekční stříkačkou. I když s podobným zákrokem jsem měl už v minulosti někdy úspěch a tlak na vnitřní orgány po odsátí pominul (zlepšil se prostup zažívacím traktem), tak zde jsem nemohl odsát vůbec nic. Po opakovaných pokusech jsem odsávání zanechal a po několika následných týdnech nemocný samec uhynul. Při pitvě jsem nalezl rozsáhlou jaterní hypertrofii. Tkáň jater vyplňovala celou hrudní a břišní dutinu rybího těla obr.18. Játra o velikosti švestky utlačovala ostatní tělní orgány především střevo, které se stávalo postupně neprůchodné – ryba přestala přijímat potravu. Na závěr této kapitoly stojí za pozornost kvalita reprodukce jednotlivých párů. Zdá se, že hormonálně a fyziologicky jsou samičky dříve připravené, pohlavně vyspělé, než samci. Možná proto je samčí fertilita kvalitní a množství životaschopných rybích embryí větší až po více výtěrech.

Na co si dávat pozor při chovu a odchovu?
V první řadě, je potřebné si pořídit minimálně 10 altů. Není totiž možné spoléhat na to, že když ušetříme při zakoupení menšího počtu ryb, tak že se podaří vyhovět rybím požadavkům ve výběru vhodných partnerů. Alty nejsou zrovna promiskuitní ryby. Evidentně se páry vybírají po delší dobu a samec se samicí se „zdraví“(široce roztažené ploutve + ztmavnutí), téměř při každém setkání a rozpoznají se i když jsou ve vícečetné skupině. Doba pohlavní dospělosti je závislá na kvalitních chovných podmínkách, především musíme pamatovat na kontinuálně důsledný potravní režim. Velmi záleží na jeho kvalitě i kvantitě především u mladých jedinců v počátečním období růstu. To znamená důsledně krmit co nejčastěji v menších dávkách, nejlépe živou potravou. Vyhnout se mono dietám, potravní pestrost je rozhodující. Doporučuji experimentovat s podáváním různých vodních ale i terestrických, drobných bezobratlých živočichů. Vodní potravu lovit pouze v betonových požárních nádržích, koupalištích a víceúčelových venkovních bazénech, do kterých je vidět, kde nejsou ryby (ani malé) a kterými protéká chladnější voda. Jako doplněk a alternaci můžeme použít mražený sladkovodní nebo mořský plankton (větší artémie, komáří a pakomáří larvy, mysis, gamarus, kryl aj.), vždy však tak, aby ryby nedostávaly stejné krmivo vícekrát za sebou. Mořský plankton nemusíte rozmrazovat předem, vložte jej rovnou do akvária – uvolňuje se postupně a ryby takovou potravu berou přímo a relativně chladná potrava jim nevadí (zdá se, že rybám chutná více, než ohřátá – vyzkoušejte). Předpokládám, že ohřívaná potrava uvolní svůj tekutý obsah ještě před podáním do akvária, při ohřívání a rybám se tak dostává, z původního celého obsahu spíše chitinový eksoskelet (povrch těla), který rybám pochopitelně nechutná. Sladkovodní plankton zmrazený – nejdříve rozmrazit a pak jej po dobu asi 20s prohřát v horké vodě o teplotě cca 60 °C. Pozor, toto neprovádět pod proudem vody, ale pouze připravovanou potravu vložit do nádoby s horkou vodou. Tento postup zabrání hybernovaným invazním parazitům se dostat do prostoru akvária (žábrohlísti aj. hlísti, ploštěnci, kožovec, kapřivec aj). Jakýkoliv nasmýkaný suchozemský hmyz je neméně vhodný – vyzkoušejte! Pozor, v potravě by se neměly vyskytovat tuky v podobě nasycených mastných kyselin (hovězí maso – srdce). Neexperimentujte s tzv. hladovými dny – potravními pauzami. Nevnucujte rybám časové dávkování potravy podle vašich představ, nebo v souladu s vaším pohodlím, vašimi náladami, vašim časem atp. Teplotu vody v akváriu nezvyšujte dlouhodobě ke 30°C. Alespoň 2x týdně měňte polovinu vody v nádrži. Nejlepší je průtokový systém a větší akvária, při kterých nedochází k náhlým kvalitativním vodním změnám (delší setrvačnost biochemické stability). Dodržujte přibližně 12 hodinovou světelnou expozici. Před akváriem se pohybujte obezřetně (alty jsou lekavé), obzvláště máte-li za zády zdroj světla, které dopadá na přední a horní sklo akvária. Ryby vnímají pohybující se stín a to pro ně je signál velkého nebezpečí (nepodmíněný reflex záchrany, prudkým únikem z místa výskytu, doprovázený často chaotickým pohybem po nádrži). Alty nejsou nijak zvláště náročné na teplotu. Stačí 25 – 28°C. Nejsou citlivé na tvrdost vody. Pouze jikry na vyšší dGH v okolní vodě – pravděpodobně jako důsledek poklesu osmotického tlaku na vnitřní straně jikerného obalu způsobeného únikem rozpouštědla – vody z jikry do okolního „hustšího“ vodního prostoru (toto jen při vysoké tvrdosti vody), dochází při smršťování jikry k poškození jejího jemného obalu a tak se dovnitř jikry dostávají bakterie a následně hyfy (zlomky houbových vláken), vytvářející zde bílé mycelium (podhoubí) „plísní“. Invaze destruentů (rozkladačů – „plísně“ a bakterie) do jikry je úspěšná hlavně v počátečním stádiu před a po oplození. Problém tedy může nastat spíše v počátku existence jikry a v ní vyvíjejícího se embrya, ve vodě s vyšší koncentrací látek př. vyšší dGH, než později. Následně při rýhování jikry a vývoji zárodku v ní začne fungovat imunitní rezistence a to už je jen závod o čas (při vyšší teplotě vody se embryo vyvíjí rychleji a snižuje se tak pravděpodobnost jeho poškození prorůstajícím podhoubím oomycet – hub). Částice těl oomycet se nacházejí ve vzduchu i ve vodě. Proces nazývaný plesnivění je všude tam kde se nacházejí zlomky jejich těl a kde se vyskytuje organická hmota, která je živinou pro houby – plísně obr.19. To je běžně v prostředí, kam dáváme inkubovat čerstvě nakladené jikry. Jikry jsou buď oplozené (probíhá v nich buněčné zmnožení – rýhovaní, nebo jsou neoplozené a ty jsou velice rychle  podrobeny samovolnému rozkladu bílkovin) – jikra zbělá. Opatření proti účinkům destruentů je buď snížit pH inkubační vody až na hodnotu pH 4 – 4,5 (houby obecně nesnáší kyselé prostředí) nebo provést sterilizaci inkubační vody peroxidem vodíku H2O2. Zhruba po 30 minutové peroxidové sterilizaci můžeme vložit do této vody jikry (provádí se u akvaristů na Slovensku, údajně velmi úspěšně). Oplozené se vyvíjejí a neoplozené pouze zbělají. Bílé jikry shodíme  pletací jehlicí nebo špejlí na dno inkubační nádrže a ihned je odsajeme. Jakmile se vylíhne plůdek, tak je jeho odolnost, na vyšší koncentraci nežádoucích látek v okolní inkubační vodě, vysoká. Tolik k výkladu a doporučení k prenatálnímu vývoji. Při následné vývojové fázi doporučuji minimalizovat stresy vzniklé, teplotní kolizí do obou krajních extrémů, narušením a výkyvem do nevhodných chemických podmínek (koncentrace dusíkatých látek, pozor na náhlé změny v chemické kvalitě vody, kdy je nebezpečná jak dlouhodobá kyslíková deficience s výskytem organického sedimentu obsahujícího dusík, tak náhle zvýšená dotace kyslíku přísunem čerstvé vody do dlouhodobě se vyskytujícího většího množství detritu na dně akvária (průběžně odkalovat). Podobně tomu je při náhlých změnách oxidu uhličitého atp. Nedopusťte vstup nestandardních látek do prostředí akvária např. reaktivních kovových sloučenin, nemytých rukou se stopami mýdla, aj. tenzidů, fosforečnanů z pracích prostředků, krémů, tuků, aromatických látek aj. kontaminátů). Mějte v patrnosti, že opakované vložení neumytých rukou do vody akvária, může snadno narušit křehkou biochemickou rovnováhu (pozor na prsteny a neostříhané nehty). Eliminujte pocity ohrožení a následné úlekové stavy ryb. Činností, kterou pozitivně akceptují (podejte trochu potravy způsobem, na který jsou ryby zvyklé  -> odvedete pozornost -> odstraníte stres). V akvaristické praxi a při řešení problémů se chovat proaktivně (obecně platné) a nenechat konfliktní stav dojít do fáze, kdy už zbývá pouze pozdní, tedy většinou jen defenzivní zásah.

Znamená to, že alty nejsou ryby pro začátečníky?
Výše jmenované zásady vedoucí k úspěchu jsou ve větší míře obecné, platí pro chov jakýchkoliv vodních organizmů v uzavřeném a malém prostoru akvária. Není nutné se obávat nějaké vyšší senzitivity altů. Bez obav je může chovat každý akvarista, který má zkušenosti s druhem Pterophyllum scalare a proto mohu každému zájemci a nastávajícím majitelům altů, přát mnoho hezkých prožitků a úspěchů při jejich chovu.

Pozn. Tato publikace byla částečně uveřejněna v časopisu Akvárium Terárium roč. 52, květen – červen 2009, str. 13. Pro použití na tomto webu byla prvotní verze upravena a  doplněna o nové údaje.