Akvarijní expozice – vzhled (design)

Je v podstatě hlavní důvod, proč si pořizujeme akvárium. Většinou si jej zájemce o chov akvarijních rybiček představuje jako doplněk obytného prostoru, kanceláře, zimní zahrady atp.  Poněkud méně vhodné je akvárium na dílnách v provozech údržby nebo na podnikové vrátnici. I když i tam slouží jako miniatura přírody, podobně jako květiny v květináči nebo ve váze má zpříjemňovat pobyt.  Pak na takovém místě se poněkud míjí estetickým účinkem. Asi tak, jako fontána na automobilovém vrakovišti. O volbě místa jsem se však již zmínil v úvodu mých pojednání o zakládání akvária. Proto se zaměřím na design interiéru akvária.
Jistě znáte pocit při vstupu do místa, ve kterém očekáváme pohled do expozice vodní říše. Asi každému správnému akvaristovi se v takové chvíli rozbuší srdce. Po prvním rozhlédnutí začneme srovnávat vzhled s naším akváriem a hledáme nedostatky na cizí straně. To ovšem dlouho netrvá a tak si velmi brzy začneme uvědomovat a hledat nedostatky vzhledu vlastního akvária. O tom však skoro každý akvarista pomlčí. A o důvodech nespokojenosti z vlastní tvorby, o nápravě a hledání cesty jak ji provést, přemýšlí už po cestě domů v automobilu, což nejde dohromady s pozorností řízení při jízdě. To co následuje, je skepse nad vlastními schopnostmi. Vytvořit tak „nádherný“ pohled, jako jsme viděli při návštěvě cizího akvária, je pro jedince s méně rozvinutými volními vlastnostmi, úkol téměř nemožný. A zůstane tak pouze při povzdechu: „Co je to, co mně tak překvapilo? A proč to u mě tak není “?. Vážení akvaristé, netrapte se, stejné pocity má každý, kdo srovnává cokoli, na čem mu záleží. Budiž vám útěchou, že stejný problém  má i jiný návštěvník, po shlédnutí vašeho díla…A tak se můžeme uklidnit míněním, že hledání příčiny vede k pomalému rozvíjení schopností a nakonec i naplňování pocitu silného estetického vnímání, což se dříve nebo později projeví v celé řadě pokusů o nápravu našeho akvarijního hříchu.
Tak jak někdo z nás umí krásně malovat nebo fotografovat, tak jsou mezi námi také lidé s menší schopností výtvarného projevu. Proto je hodně důležité trénovat estetické vnímání a tvorbu, chceme-li mít úspěch. Pokud někdo fotografuje, pak bych tuto zálibu považoval za ten nejvhodnější (nejméně namáhavý) trénink. Při dnešní úrovni digitálního fotografování a okamžité kontroly výsledku je to snadné. Co však máme trénovat?
Doporučuji se seznámit s kapitolami výtvarné kompozice, jako: výběr záběru, atmosféra snímku, světlo, prostorové uspořádání, diagonála, zlatý řez, motiv, dominanta, dvoj a trojrozměrný obraz atp. Postupně si vyzkoušejte a procvičte uvedené kompoziční prvky a až budete mít pocit úspěchu ve fotografování, tak to je ta pravá chvíle se pustit i do tvorby trojrozměrného prostoru  – akvária. Samozřejmě, že to někomu jde rychleji, půjde to i vám a to podstatně lépe, než když budete spoléhat na náhodu a bez znalostí kompozice. Vhodné je doplnění vaší vize i náčrtem na papíru. Takové pojetí budování akvária je důležité, chceme-li dosáhnout vysokého osobního uspokojení z výsledku. Nebojte se použít všechny vhodné materiály a doplňky. Při počátečním neúspěchu vše zrušte a začněte znovu. Pamatujte si, že váš pocit úspěchu bude mnohonásobně umocněn úžasem návštěvy, která se přišla podívat na vaše rybičky. Takový člověk bude přímo ohromen originalitou a kouzlem vaší exotické vodní říše. Bude odcházet s pocitem silného prožitku a mysteriózního dojmu. A to je ten úspěch. Nyní budete mít i vy dobrý pocit. Protože, jestli nad tím přemýšlí někdo jiný, tak to musí být silný prožitek, nejen pro něho a to vás může těšit.
Jsem velmi rád, že se už i u nás konají soutěže o nejhezčí akvárium. Konečně se ustupuje od pojetí soutěží, kdy se preferuje pouze vzhled na určitý druh či dokonce i na jedince poněkud odlišného od běžných. Ačkoliv…  Nemám v úmyslu omezovat nikoho v jeho přesvědčení o jeho bohulibém jednání. Chci se jen vyjádřit k problematice pohledu na akvárium jako celku. To potvrzuje velké množství specielních zájmů v akvaristice. A to je důležité. Kdo chce, může se „prokousávat“ postupně celou akvaristickou šíří. Rozhodně mu to přinese mnoho příjemných situací a obohatí mu život. Vzniká tak nový obor akvaristiky – akvarijní design. Je to obor, který mě už velmi dávno očaroval.  Zpočátku jsem jej chápal jako výchovný podnět k vnímání přírodní krásy, podnět, který vytváří člověka vážícího si přírody, člověka s vědomím potřeby její ochrany. Význam designu je ovšem podstatně větší.
Především u široké akvaristické obce se naplňuje kutilství, zaměřené na vytvoření efektního vzhledu akvária. A nápaditost zde nezná hranice. Vždyť i to, co považujeme za kýč – efektní ale s krátkou pohledovou životností, může na určitém místě a po určitou dobu plnit významnou a potěšující roli. Musí však být na první pohled zřejmé, že se jedná o záměr. Jako příklad bych uvedl obraz mořského akvária v liberecké botanické zahradě. Bylo to asi před 35 lety, kdy jsem byl překvapen estetickým účinkem akvária bez vnitřní úpravy pozadí – jen holý modrý beton a na dně jemný křemičitý písek. Uprostřed nádrže byl diagonálně, z levého zadního rohu směrem k pravému přednímu rohu akvária, položen na písku, střep starověké řecké amfóry, částečně zabořené v písku, hrdlem skloněným k němu a s otvorem po úderu v zadní horní části torza nádoby. Tímto „kýčem“ prolézala pomalu ale vytrvale středomořská muréna Muraena helena (Linnaeus, 1758) a oživovala tak strohou vnitřní úpravu akvária. Byl to úžasný pohled. Sebe složitější a nákladnější úprava by nevyzněla efektněji. Motiv, uprostřed nádrže v kompoziční úhlopříčné poloze, signalizující nehybné věky se snoubil s živou a měnící se současností. Klobouk dolu před panem Zdeňkem Janečkem a Marcelem Kudláčkem. Opačný až tristní pohled byl do původně korálového akvária v královédvorské ZOO, kde po nástupu nového personálu jsem uviděl něco, co jsem nedokázal pochopit. Také tam bylo skoro prázdné akvárium bez vnitřní dekorace, ale na dně říční písek do výšky cca 20 cm nad pískem asi 20 cm vody, nad vodou asi 20 cm vzdušný prostor. Na písku uprostřed byl postaven květináč a v něm korálový skelet s polypy. Při veškeré úctě k surrealistům, jsem si pomyslel něco o „kozlu, který se stal zahradníkem“. Bohužel.  Při této vzpomínce bych tím chtěl vyjádřit politování nad nízkou expoziční úrovní v tzv. profesionálních zařízeních (ZOO a veřejná akvária). Z vlastní zkušenosti vím, že nestačí pouze záliba v akvaristice a zájem o rybičky. Ve veřejných expozicích by měli pracovat vyspělí a zkušení pracovníci v oboru výstavnictví. Bohužel tomu tak není a to je smutné. Výsledek je pak diletantský a kontraproduktivní.
Pro vysokou expoziční efektivitu je nutné pracovní prostředí bez stresu. Nelze tvořit v pocitu obav, nepochopení a klamu. Zeptejte se na to malíře obrazů, filmového tvůrce nebo význačného hudebníka. Všude je to stejné.
Která pravidla pro vytváření obrazu akvária bychom měli znát?  Nedůležitější je akcent na motiv. Tím může být hlavní těžiště pohledu – něco, co bude prvním terčem na který se zaměří pohled očí. Může to být zajímavý horninový útvar, čnící ze dna akvária. Může to být torzo pařezu nebo kořen stromu. Může to být skupina působivých vodních rostlin, ale může to být také hejno ryb, které se drží pohromadě. Důležité je, jak bude v akváriu umístěn motiv, je-li statický, či pohyblivý. Do kterého místa jej umístíme v trojrozměrném prostoru akvária. Rozhodně pro začátek nic nepokazíme, pokud jej umístíme do místa tzv. zlatého řezu tj. asi do jedné třetiny od levého, či pravého okraje. Odvážnější jedinci mohou experimentovat i s jiným umístěním, které vytvoří neobvyklou atmosféru emocí. V tomto jsou mistři japonští akvarijní designéři, kteří dokáží pouze s jávským mechem a několika větvemi vykouzlit velmi krásný obraz dna tůně. Avšak, zde jsou  drobné rybky, rozptýlené v malém počtu, pouze submisivním  prvkem. Dominantou je dramatický pohled na větve (jakoby) rozházené po dně.
Také úhel směru, kterým je vedená linka kompozičního prvku, je možné chápat různě a získat tak silný důraz na předozadní prostor. Pokud povedeme větev (spadlou se stromu na dno), rovnoběžně s předním sklem akvária, bude vjemový účinek menší, než když ji umístíme úhlopříčně ubíhající dozadu. Při uvážlivé volbě úhlu směru dozadu nádrže zdůrazníme perspektivu hloubky prostoru. Zde se přimlouvám k volbě akvárií s velkým, ne-li největším předozadním rozměrem. V takovém prostoru se dají dělat kompoziční zázraky. Čím kratší je předozadní prostor, tím více se trojrozměrný obraz přibližuje k dvojrozměrnému a to logicky přináší ochuzení pohledu na akvárium – tím více vnímáme jen pravolevý a vertikální směr. A to je málo. Proto velmi nepřirozeně působí vysoké akvárium s krátkým předozadním rozměrem
Také si musíme uvědomit směr příchodu k akváriu nebo směr hlavního pohledu na něj. Přicházíme-li z pravé strany, pak  by diagonála měla ubíhat od pravého předního rohu akvária k zadnímu hornímu levému  a obráceně při příchodu z levé strany.
Velmi zjednodušeně bych interiér akvária přirovnal k seřazení kulis v loutkovém divadle. Perspektiva je v něm dána zužující se perspektivou od předních rohů k zadní stěně. Nejvzdálenější bod by měl být situován do zmíněné jedné třetiny šíře zadní stěny vpravo při hlavním pohledu nebo příchodu z pravé strany a obráceně. Pro větší iluzi hloubky prostoru můžeme využít i barevných rozdílů vpředu umístěných – světle tónovaných předmětů a rostlin. Postupně směrem dozadu použijme tmavších odstínů. Pozor na umístění velkých předmětů v přední zóně akvária. Pokud není v tomto případě dno terasovitě vystoupané směrem dozadu, pak za velký předmět takto umístěný nevidíme, což je nelogické a opět to ubírá na vnímání hloubky prostoru. Nehledě na komplikace vzniklé při kontrole a údržbě dna akvária.
Při klasickém tvaru předního skla (rámu) akvária vnímáme někdy nepříjemně a rušivě geometrický – obdélníkový  tvar.  To však především při snaze o naturalistické ztvárnění vnitřku akvária. Při umístění akvária do nábytkové stěny, která má sama od sebe podobnou geometrii, se tak akvárium s výrazným rámem uplatní lépe, než subtilní a nevýrazné hrany tvořené pouze barvou silikonového lepidla. Pokud však máme akvárium umístěné mezi  rostlinami místnosti, pak je vhodnější přední linie akvária potlačit – někdy i přímo pohledově zakrýt. Může to být provedeno předsazeným epifytním kmenem kapradinami a mechem. Mech může být nalepen nepravidelně na předních hranách akvária. Do něj vložíme přilepené tilandsie a výsledný  pohledový efekt je zaručen.
Chce-li někdo příklad krásného „kýče“, pak je to kulatá skleněná nádoba s okrajem otvoru přesazeným vně (nočníkovitý tvar), naplněná vodou  a uprostřed s menším svazkem kadeřavých rostli přivázaných silonem na kamínek.  Do takového akvária se umístí 1-2 závojnatky s výraznými deformacemi hlavy, očí a ploutví a pestrým zbarvením. Zkreslení vnitřních tvarů kulatou nádrží je zde žádoucí. Poněkud náročnější je však údržba tohoto akvarijního „skvostu“.  O dalších tvarech akvária – válci, konvexním či konkávním tvaru skla, mnohostěnu a módním rádiusu o různém zakřivení, můžeme dnes také již reálně uvažovat. Je to jen otázka ceny. A tak s chutí do vytváření neokoukaných scén. Vždyť velmi působivě může vyhlížet i utopená bota s rakem ji obývajícím. Chce to vidět jinak než ostatní, kteří si cizí nápad odnášejí domů a je pro ně dostačující – nemají tvůrčí nutkání.
Na závěr bych se s vámi podělil o velmi, velmi působivý obraz expozice, kterou jsem viděl v americkém městě Cincinaty v tamější ZOO. Byla to dokonalá iluze Grand Canyon,  perspektivy s úžasnou hloubkou předozadního prostoru – aby iluze klikatící se  řeky Colorado byla přesvědčivá. Vpředu, přesně v bodu „zlatého řezu“, seděla puma a dívala se do dálky kaňonu. Proč se puma nacházela v tomto působivém prostoru, jsem dlouho nechápal a tak jsem se zeptal. Prý tam seděla, protože ta skála pod ní byla vyhřívaná…A proč se dívala do dálky po ubíhající řece? Protože kočkovité šelmy se nedívají rády do očí člověka a tak odvrací pohled jinam. K tomu není co dodat. Mimochodem, ta hloubka prostoru byla tvořena pouhými kulisami a tekoucí koryto řeky bylo věrným modelem i s peřejemi.

Tak, vážený akvaristo, dejte se do tvořivé práce a vašemu akvarijnímu designu nestavte žádné mantinely. Vždyť je to umění.

Kompozice ve vivaristice.

Úvodem je důležité říci, že zde budu pojednávat o vizualizaci přírody a to jen o několika hlavních zásadách při tvorbě biologických expozic.

Většina pohledů na cokoli v  přírodě se děje našim zrakem, který umožňuje prostorové vidění a z toho vyplývá fyziologie zraku. Zrak, umístění očí vpředu na hlavě v dané vzdálenosti od sebe, má význam k podrobnému rozeznání obrazu – prostoru hlavně před sebou a má tedy význam správného odhadu vzdálenosti v tomto směru (v rané evoluci člověka důležité pro správný moment útoku nebo útěku). Jak probíhá vidění obrazu? Bezděčně, hledíme nejprve v širším úhlu na obraz před sebou a téměř okamžitě nebo pravděpodobně velmi brzy, po všimnutí si určitého detailu zúžíme pohled na tento detail a jeho okolí přestáváme vnímat – čím je toto okolí dál od detailu, tím více. To je běžný proces sledování – vidění. Co je podstatné v daném obraze a na co soustředíme úhel pohledu, je určováno preferencí určitých našich osobních priorit, které tak mnohdy automaticky, průběžně, vyhledáváme i nevědomky – zajímají nás. Oči jsou „stavěné“ na trojrozměrné vidění tzn. zleva doprava, zdola nahoru a zpředu dozadu. Tato fyziologická „vymoženost“ je pro nás důležitá pro vnímání vzdáleností ve zmíněných směrech. Obzvláště důležité pro život je vnímání předozadní vzdálenosti – prostoru. Přesto se setkáváme s obrazem, u kterého vnímáme dva rozměry zleva doprava a zdola nahoru, rozměr zpředu dozadu nevnímáme. To je obraz dvourozměrný (papírový obrázek, televizní obrazovka apod.). Jistě cítíme u takového obrazu plochost a obtížně si umíme u něho představit hloubku prostoru.  K tomu abychom vnímali vždy a naprosto přesně zmíněné tři rozměry a aby byla naše pozornost schopna nalézt ve viděném trojrozměrném a částečně i dvourozměrném obraze určité charakteristické kompoziční prvky, které nám většinou umožňují bezděčně identifikovat myšlenku – ducha obrazu, místa (genius loci), situace atp., se potřebujeme naučit pracovat s některými kompozičními akcenty – vnímat některé kompoziční fenomény. Uvedu jen některé nejdůležitější, které mají všeobecnou platnost, také i při tvorbě expozic.

Motiv – je místo na obraze, ke kterému podvědomě cítíme, že jím je náš pohled rychle a opakovaně vyhledáván- poutá naši pozornost. Dominance motivu je velmi silná oproti okolí, které v tom momentě vnímáme pouze okrajově, nezřetelně. Je tedy důležité, kde se daný motiv v úhlu – šíři pohledu nachází. Abychom obraz vnímali srozumitelně, pozitivně, sině emočně a příjemně, aby nás sledování takového obrazu uspokojovalo, musíme se snažit takový motiv umístit v obraze budované expozice na místo, kde bude mít zmíněné vlastnosti, které nás povedou k výše uvedeným vjemům a pocitům. To se děje buď fyzickým umístěním motivu do místa v rámci (uhel vnímání obrazu) nebo měníme úhel pohledu – rámec, tak aby motiv spočinul na požadovaném místě prostoru. Pozor na pochopení významu slova motiv. Může to být jedinec, jediný předmět prostě jednotka nebo i množina jednotek, pak ale je potřebné použít statické jednotky tak aby na první pohled tvořily skupinu více méně společně. Je téměř nemožné toho dosáhnout u pohyblivých jedinců nebo množiny jedinců. Jejich častá rozptýlenost v obraze, obzvláště u širokého zorného pole, je většinou stejně chaotická jak u statických tak u dynamických motivů. Potom je vhodnější chápat, event. upravit obraz tak aby motivem se stalo něco jiného. Jedná-li se o biologickou expozici, tak to může být dominantní krajinný prvek (skála, strom, jezero, cesta apod.). Ale může to být i statický jedinec z rozptýlené množiny umístěný a patřičně budící naši pozornost velikostí, barevností aj. U statických prvků se množinový prvek předsouvá a umisťuje do prostoru obrazu, do míst, kde působí dominantně a s ostatními obrazovými subdominantami v okolí, působí v harmonickém významu.

Motiv (společenství korálnatců) je umístěn ve středu obrazového rámce – nepříliš příjemné na pohled.


Motiv (světle růžový – barevně odlišený korálnatec) je v pozici zlatého řezu – velmi příjemné na pohled.


Motiv (modrá ryba uprostřed) je velmi centrálně posílen okolními rybami v paprsčitém uspořádání – velmi nepříjemné až chaotické uspořádání

Zlatý řez (častěji pravidlo třetin) – poněvadž jsme zvyklí na obdélníkový tvar rámce obrazu, tak zlatý řez je v místě pomyslné horizontální nebo vertikální úsečky rámce daného obrazu. Nalézt ono místo na úsečce je možné rozdělením úsečky na dvě v poměru 1:1,6. V oddělujícím místě obou částí úseček se nachází místo zlatého řezu. U pravidla třetin jsou obě úsečky rozděleny v první třetině od leva, nebo v první třetině zprava, nebo v první třetině od shora, nebo v první třetině zdola. Avšak zlatý řez nebo pravidlo třetin u trojrozměrného obrazu znamená, že podobné umístění uvedeného poměru nebo třetin může být i na vnímané předozadní vzdálenosti, přičemž posunutím motivu vzad na dané místo získáme větší předozadní hloubku obrazu a opačně. U dvourozměrného obrazu se umístěním motivu ve zlatém řezu či pravidla třetin, dosahuje kompenzace absence předozadního efektu tzn. že je to metoda jak kladně posílit vjem obrazu.


Dominantní korálnatec vlevo (ve zlatém řezu) komunikuje se stejným druhem vpravo (rovněž ve zlatém řezu) a spolu s hranicí tmavého světlého pole v pozadí a korálnatcem vpravo ke středu obrazu tvoří velmi působivý vjem prostoru. 

Diagonála – u dvourozměrných obrazů je to kompoziční prvek, který může vytvořit, nebo jen mírně posílit vnímání prostoru – hloubky obrazu. U trojrozměrných je pocit prostoru velmi zesílen. Avšak obrazové prvky tvořící diagonálu by měly být řazeny od největších, nejbarevnějších, nejnápadnějších apod. postupně k menším a to tak aby tím posílily ústupový vjem a tedy hloubku obrazu. U lidí s pravostrannou orientací je to zleva od spodu doprava nahoru. Čím více je taková diagonála vedena z rohu do rohu obrazového rámce, tím se zvětšuje prostorový vjem. Čím je původní prostá diagonála posouvána z rohů obrazu do horizontální nebo vertikální oblasti, tím více ubývá prostor.


Těžiště motivu je vlevo nahoře (ve zlatém řezu), postupně v diagonále sestupuje doprava dolu – vjem odzadu přibližujícího se společenství korálnatců.


Světle žlutý korálnatec je ve zlatých řezech obrazu. Vlevo (vertikálně)a v horní polovině (horizontálně). Vertikálně strmější diagonála, tvoří rozhraní dvou tmavých polí vlevo nahoře a vpravo dole – nepříliš identifikovatelný motiv (těžiště).


Ryba a okolí upozorňuje na směr sestupu útesu a pohybu ryby – dobrý vjem. Motiv je však ve středu obrazového pole

Linie (přímky) – převzaté z Wikipedie (obrazová kompozice) – upraveno. Rovné čáry neboli přímky umístěné v různém směru mají různý vliv na kompozici obrazu. Linie rovnoběžné s rámem působí proti prostorově. Vodorovné linie, které se vyskytují, například v krajině, představují klid a potlačují dojem prostoru. Svislé linie, například štíhlé stromy, budí dojem výšky, síly, mohutnosti a vznešenosti. Sbíhající linie navozují větší prostor, dálku a také přitahují oko diváka do místa, kde se sbíhají. Sbíháním linií je možné na obraze vyjádřit velmi účinně prostor, protože oko a mozek na základě sbíhání rychle identifikuje hloubku obrazu. Úhlopříčné linie navozují dojem prostoru, dynamiky, akce, pohybu a změny. Vedou oko diváka z rohu do rohu. Linie zleva šikmo doprava dolů vytvářejí dojem klesání, opačné zleva dole doprava nahoru stoupání. Mnoho různě uspořádaných linií v obraze může vést ke zmatku a vnímání čar jako vzorku.

Zaoblené křivky – převzaté z Wikipedie (obrazová kompozice) – upraveno. Zaoblené křivky se obvykle používají k vytvoření dynamiky a pocitu proudění v obraze. Jsou také zpravidla více esteticky příjemné, protože jsou spojovány s jemnějšími, ohebnými a měkkými věcmi. Ve srovnání s přímými liniemi, křivky poskytují větší dynamický vliv na obraz. Oblíbená a účinná je křivka ve tvaru „S“. Spojením více „S“ křivek vzniká vlnovka, působící měkce, příjemně, dojmem pohybu (klikatící se vodní hladina, zvlněná linie rostlin, zvrásněného půdního nebo skalního profilu apod.). Zakřivené linie by se neměly dotýkat okrajů snímku nebo obraz náhle opustit. V opačném případě by efekt působil rušivě.


Hejno vlnících (dynamika v obrazu) se ryb je těžištěm ve zlatém řezu – zajímavé. Pozadí by mělo být světlejší kvůli kontrastu a prostorovému efektu.

Pravidlo lichého počtu – převzaté z Wikipedie (obrazová kompozice) – upraveno. Pravidlo lichého počtu uvádí, že zobrazením lichého počtu motivů, přičemž by jeden motiv měl být posunut do středu obrazu, aby těžiště tvořené motivy nepůsobilo příliš levo nebo pravostraně. Sudý počet motivů má nárůst pocitu pravidelnosti a dělení obrazu na dvě části viz obr. níže.


Naprosto nepříjemně působící obraz díky dvěma rozdílným směrům pohybu ryb od středu obrazu. Velmi silný a nepřirozený vjem dvou polí od středu vlevo a od středu vpravo.

Horizont – převzaté z Wikipedie (obrazová kompozice)- upraveno. Nejméně je působivé umístění horizontu uprostřed obrazu. Posunutím horizontu na horní okraj obrazu (vysoký horizont) potlačíme vzdálenější objekty a zvýrazníme blízké objekty a popředí. Umístění horizontu v dolní části obrazu (nízký horizont, nadhled) zdůrazňuje prostor a dálky. Přítomnost a charakter objektů musí odpovídat a dokreslovat náladu obrazu.


Světlo přicházející shora příjemně prosvětluje množinu ryb a korálnatců a dává tak obrazu plasticitu v detailech. Větší jedinci v dolní části a postupně se zmenšující nahoře, dávají tušit, že obraz má hloubku. Obraz je panorama bez zřetelného těžiště (větší korálnatec u okraje vlevo dole na to evidentně nestačí).


Obraz je rozdělen na dvě poloviny. Tmavá vlevo a světlá vpravo. Tonalita obrazu je slabá na vytvoření iluze plasticity a prostoru. Motivem je asi panorama skupiny korálnatců. Celkově nutí obraz pozorovatele k hledání a setrvání.

Nadhled, podhled – převzaté z Wikipedie (obrazová kompozice) – upraveno. Pohled shora dolů neboli ptačí pohled, je pohled na objekt shora. Pohled zdola nahoru, je žabí perspektiva , je pohled na objekt zdola. Jedná se zároveň o silné potlačení horizontu. Oba pohledy umožňují neobvyklý vjem a spíše vertikální přehlednost obrazu.


Motiv je ve středu (bohužel), spíše v horní polovině. Pohled zespoda nahoru má zde velmi působivý vjem neobvyklosti avšak hlavová část ryby je příliš vlevo a dělá dojem úniku z obrazu. Toto je umocněno směrem pohybu vodní hladiny.

Tonalita – převzaté z Wikipedie (obrazová kompozice). Tóny na snímku vznikají zobrazením plochy určité barvy a odrazu, osvětlené světlem určité intenzity a barvy. Tvar na snímku se vytvoří i bez ohraničující linie pomocí jiné barvy či tonality. Tvarem může být kámen, terén nebo mrak na obloze. Pokud se mají samostatně výtvarně uplatnit, musí zaujímat dostatečnou plochu. Hlavní motiv má být tonálně odlišený od svého okolí. Tmavé orámování zvyšuje dojem prostoru. Tmavá spodní část stabilizuje (zatěžkává) obraz. Nejsvětlejší místa je vhodné umísťovat blíže místům hlavní pozornosti aby spíše kontrastovaly s motivem , ale ne do geometrického středu a ne blízko k okrajům snímku. Světlá plocha se zdá větší než stejně velká plocha tmavá. Tón plochy se zdá světlejší, je-li obklopena plochou tmavší a naopak se zdá tmavší, je-li obklopena plochou světlejší. Je vhodné tedy pomocí stínů rámovat světla a s pomocí světel rámovat stíny.


Dominance agregátu korálnatců na rozhraní první a druhé třetina obrazu zleva. Diagonála sestupu z levého horního rohu do dolního pravého. Kontrast prohlubně pravé horní části obrazu se světlejší přední navozuje vjem hloubky předozadního prostoru. Vadou obrazu je viditelný řez písčitým horizontem v pravé přední části průhledového skla – nelogické a příliš upozorňuje na dělící sklo.


Panorama mořského útesu – poněkud fádní mozaika. Vjem je spíše na světelný kontrast a tonalitu než na strukturu pozadí


Tonalita a kontrast motivu s pozadím vytváří předozadně hloubkový efekt. Motiv je ve zlatém řezu avšak natočení hlavy udává směr pohybu – bohužel na nesprávnou stranu (do menší vertikální poloviny obrazu).

Kontrast – převzaté z Wikipedie (obrazová kompozice) – upraveno. Princip kontrastu jedním ze základních skladebných principů pro uspořádání prvků v obrazu. Kontrast je vzájemné postavení dvou nebo více dostatečně rozdílných kvantit téže kvality světla. Druhy kontrastu jsou velmi různé. Důležitý je tonální kontrast nebo kontrast barevný. Tonální kontrast je, když mezi objektem a pozadím je dostatečný tonální rozdíl. Například když je světlý objekt na tmavém pozadí a naopak. Barevný kontrast je, když objekt má jinou barvu, než pozadí, tedy při stejné tonalitě bude odlišitelný a upoutá pozornost pozorovatele. Kontrastovat může například malé s velkým, ošklivé s krásným, hladké s drsným, staré s mladým atd. Mimo barevné kontrasty uplatňujeme kontrasty věcné, obsahové, emotivní nebo významové.


Téměř stoprocentní obraz. Splňuje všechny uvedená kompoziční pravidla.

Pohyb a směr pohybu – v expozici je pohyb dominantním prvkem života. V mysli člověka je to tak dáno od jeho narození – malé dítě nejvíce upoutá pohyb. A tak i když je pohyb tvořen abiotickým zdrojem (voda,vítr,světlo aj.), tak prvně evokuje zdroj biotický (živý). Počítat s pohybem v expozici je projevem vyšší expoziční úrovně. Avšak vědomě kompozičně směrovaný pohyb, synergicky s dalšími prvky, může velmi silně ovlivnit emoční vjem (př. diagonála, linie, zaoblené křivky, nadhled, podhled).


Vjemově lichý počet je postaven obráceně – uniká z obrazu. Navozuje pocit útěku.


Velmi dobrá dynamika. Postavení hlavy dává směr pohybu a navozuje únik z obrazu, kvůli umístění motivu do středu (nedobré). Sudý počet ryb je zde potlačen nezřetelností a malou velikostí ryby vespodu. Zároveň obě ryby tvoří celek, naprosto odlišný od pozadí bez detailů. Čímž je zmírněna nežádoucí středová poloha motivu.